Článek
Asi před půl rokem jsem nastoupila do nové práce. Dělám v malém servisu počítačů. Jsem tam zdaleka nejmladší, je mi čtyřiadvacet. Zbytek týmu jsou chlapi, kterým je mezi třicet a čtyřicet.
Pro pracovní komunikaci máme skupinu na WhatsAppu. Je tam úplně každý – šest kolegů, můj manažer a dokonce i majitel firmy. Posílají se tam fotky problémů, řeší se zakázky, prostě klasická pracovní skupina.
Předevčírem večer jsem byla s jedním klukem a, řekněme, že jsme měli poněkud rozpustilou náladu. Natočila jsem pár lechtivých videí jen pro jeho oči. Nic velkého, že?
Druhý den v práci byl docela frmol. Kolem poledne jsem se dostala k počítači, se kterým jsem si nevěděla rady, a potřebovala jsem se poradit s kolegy. Chtěla jsem jim poslat fotku problému do naší pracovní skupiny.
Otevřela jsem WhatsApp, napsala zprávu, klikla na ikonku sponky pro přidání přílohy a otevřela galerii v mobilu.
A přesně v tu chvíli ke mně přišel zákazník a začal se mě na něco vyptávat.
Byla jsem roztržitá. Jedním okem jsem koukala na zákazníka, jedním na mobil. Prstem jsem klepla na to, o čem jsem si myslela, že je fotka základní desky. Bez přemýšlení jsem zmáčkla odeslat a věnovala se zákazníkovi.
Navíc jsem zrovna byla na směně sama, takže nikdo nebyl svědkem mého osudového omylu. Ten zákazník mě zdržel dobrých pětačtyřicet minut.
Když konečně odešel, podívala jsem se na mobil a viděla několik zmeškaných hovorů od šéfa. „Asi volá kvůli tomu počítači,“ pomyslela jsem si.
Zatímco mi telefon zvonil znovu, otevřela jsem si ten náš chat, abych se podívala, jestli už někdo odepsal.
A v tu chvíli mi srdce spadlo až do kalhot.
Na obrazovce nebylo okno s fotkou problému. Bylo tam okno s videem. Se mnou. S videem z předchozí noci. S celým zatraceným videem.
S třesoucí se rukou jsem zvedla telefon. Na druhé straně byl ledový hlas mého šéfa. Začal se mě vyptávat, jaké byly moje „úmysly“ a že se v jeho firmě ještě nikdo nedopustil takového „neuctivého aktu“.
Snažila jsem se koktat, že to byl omyl, že jsem se překlikla. Ale bylo to zbytečné. Byl to můj poslední den v práci.
Dostala jsem padáka přes telefon kvůli jednomu videu.
Ale víte co? Příběh má i světlou stránku. Ten kolega, Marek, do kterého jsem byla už měsíce tajně zakoukaná, mi konečně napsal. Jeho zpráva sice obsahovala jen tři otazníky a tři vykřičníky, ale ledy se prolomily.
Takže teď nemám práci, ale rande na víkend ano. Možná to nakonec nebyl tak špatný obchod.
Poslali jste někdy omylem něco někomu, komu to rozhodně nebylo určeno? Podělte se o své nejhorší digitální trapasy na pribehy.kral@seznam.cz. Aspoň se tomu zasmějeme společně!
