Článek
Sedím v pizzerii se svou kamarádkou a zírám do prázdna. Na mobilu mi pípají zprávy od sestry. Posílá mi fotky z jejich cesty na dovolenou. Usmívají se na nich, vypadají šťastně. A já mám v krku knedlík a nevím, co mám dělat. Před dvěma dny mě totiž moje vlastní matka vyhodila na ulici. A hned potom se se zbytkem rodiny sebrala a odjela na devítidenní prázdniny. Jsem v koncích.
Všechno se to seběhlo tak rychle. Vrátila jsem se domů z návštěvy u babičky. Sotva jsem vešla do dveří, máma na mě spustila. Byla naštvaná, ani nevím proč. Křičela, ať si sbalím věci a vypadnu. „Běž si bydlet k té svojí babičce, když se o tebe tak stará!“ ječela na mě. Pak mi sebrala mobil, vypla ho a strčila mi do ruky batoh. Než jsem se vzpamatovala, stála jsem na ulici před zamčenými dveřmi.
Chvíli jsem tam jen stála v šoku. A pak jsem viděla, jak k našemu domu přijelo velké auto. Máma, otčím a moji mladší sourozenci do něj začali nakládat kufry. Odjížděli na dovolenou. Na tu dovolenou, o které mluvili celé týdny. Ale beze mě. Jen se na mě podívali a odjeli. Nechali mě tam stát na chodníku, jako bych byla kus hadru.
V panice jsem nevěděla, co dělat. Neměla jsem telefon, neměla jsem peníze. Jediné, co mě napadlo, bylo jít za kamarádkou, se kterou jsem se sice pár měsíců nebavila, ale bydlí nedaleko. S bušícím srdcem jsem u ní zazvonila. Když mě uviděla, s batohem a uplakanou, okamžitě mě vtáhla dovnitř. Zachránila mě. Poslední noc jsem strávila u ní.
Možná si říkáte, proč nezavolám policii. Proč si nenechám pomoct. Ale nemůžu. A to je ta nejhorší část celého příběhu. Můj otčím, ten muž, který teď sedí v autě vedle mé mámy, je totiž souzen za to, že sexuálně zneužíval mou starší sestru.
Ten soudní proces se táhne už dva roky. A moje sestra mě prosila, ať do toho hlavně netahám policii. Bojí se, že kdyby teď máma měla problémy se sociálkou za to, že mě vyhodila, nějak by to mohlo poškodit ten soud. Že by se v tom právníci začali rýpat a otčím by z toho mohl nějak vyváznout.
A je tu ještě jedno tajemství. Tajemství, o kterém nikdo neví. Ten zmetek neubližoval jen mé sestře. Ubližoval i mně. Ale já jsem o tom nikdy nikomu neřekla. Nechci, aby se to kdokoliv dozvěděl. Je to moje bolest a já se za ni stydím.
A tak jsem v pasti. Nemůžu jít na policii, protože bych tím mohla zničit sestřinu jedinou šanci na spravedlnost. A zároveň se bojím, že ublížím sestře, když se to dozví. Ona si myslí, že kdybych zavolala policii, už by se mnou nikdy nepromluvila. A já ji nechci ztratit.
Teď tu sedím, půjčila jsem si od kamarádky mobil a zkouším volat babičce. Zatím to nebere. Asi nezná to číslo. Moji kamarádi a jejich rodiče jsou na mě moc hodní. Říkají, že u nich můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat. Ale já vím, že je nemůžu obtěžovat věčně.
Cítím se jako ve snu. Všechno je tak zmatené. Jsem v cizím bytě, kde se bojím i napít vody z kohoutku, protože nevím, jestli je pitná. A do toho mi sestra posílá fotky z jejich veselé cesty. Nevím, jestli to dělá schválně, aby mi ublížila, nebo jestli jí prostě jen nedochází, v jaké situaci jsem.
Za měsíc a půl mi bude osmnáct. Pak už budu dospělá. Pak už budu konečně volná. Chci jít do armády a začít úplně nový život, daleko od toho všeho. Ale teď musím nějak přežít těch pár týdnů. A modlím se, aby mi to babička zvedla. Protože ona je moje jediná naděje.
