Článek
Po letech citového týrání a manipulací jsem se konečně rozhodla. Rozhodla jsem se přerušit veškeré styky se svými rodiči. Ale ještě předtím, než jsem za nimi nadobro zavřela dveře, jsem cítila potřebu udělat jednu poslední věc. Potřebovala jsem jim říct pravdu. Celou, nezkreslenou a bolestivou pravdu o tom, jak mi svým chováním zničili dětství.
Během minulého týdne jsem jim tedy posílala textové zprávy. Nebyly to žádné hysterické výlevy. Byly to klidné, ale upřímné zprávy, ve kterých jsem popisovala konkrétní situace a to, jak mě jejich chování poznamenalo. Pracuji jako zdravotní sestra na psychiatrii, takže moc dobře vím, co je a co není považováno za vyhrožování. Dávala jsem si velký pozor, aby nic z toho, co napíšu, nemohlo být takto vyloženo.
Vím, že pro mou narcistickou matku byly mé zprávy jen další dávkou pozornosti, po které tak touží. Ale doufala jsem, že alespoň můj otec, ten věčný tichý spolupachatel, se nad tím zamyslí. Poslední zprávu jsem poslala jemu. Napsala jsem mu, ať si na internetu najde, co je to „narcistická porucha osobnosti“. A pak jsem se s ním navždy rozloučila.
Pár hodin po odeslání té poslední zprávy se stalo něco neuvěřitelného. Něco, co jen potvrdilo, že mé rozhodnutí odejít bylo to jediné správné. U mých dveří zazvonili dva policisté. A to všechno v den mých narozenin.
Když mi řekli, že mi nesou předběžné opatření se zákazem přiblížení a kontaktu, které na mě podali moji vlastní rodiče, musela jsem se začít smát. Bylo to tak absurdní a zároveň tak typické pro ně. Místo aby se zamysleli nad svými činy, rozhodli se mě umlčet za pomoci policie.
„No, to dává smysl,“ řekla jsem těm zmateným policistům s klidným úsměvem. „Já, když jsem naštvaná, tak posílám upřímné esemesky. Oni, když jsou naštvaní, tak bijí lidi.“ Policisté se na sebe jen podívali a já jsem viděla, že jim to celé taky nepřijde normální.
Podepsala jsem papíry a policisté odešli. A já jsem za nimi zavřela dveře a poprvé po mnoha letech jsem se cítila skutečně, ale skutečně volná. Ten pocit byl nepopsatelný. Jako by ze mě spadla obrovská tíha, kterou jsem si ani neuvědomovala, že celou dobu nosím.
Jsem vlastně ráda, že jsem jim všechny ty zprávy stihla poslat, než mi to legálně zakázali. Potřebovala jsem to dostat ven. Potřebovala jsem, aby si alespoň jednou přečetli, co mi způsobili. A teď? Teď už jim nemusím říkat vůbec nic.
Jejich snaha mě potrestat a zastrašit se jim vrátila jako bumerang. Chtěli mě umlčet, ale ve skutečnosti mi dali ten nejlepší dárek k narozeninám, jaký jsem si mohla přát. Dali mi oficiální, státem potvrzený důvod, proč s nimi už nikdy nepromluvit. Dali mi klid.
Už nemusím mít strach, že se objeví u mých dveří. Nemusím se bát jejich telefonátů. Nemusím se cítit provinile, že jim neodpovídám. Teď mám v ruce papír, který říká, že se ke mně nesmí přiblížit. A to všechno jen proto, že jsem jim řekla pravdu. Je to ta největší ironie mého života. A já jsem za ni neskonale vděčná.
