Článek
Dnes jsem prohrála. Stála jsem v soudní síni a poslouchala, jak soudce zamítá mou žádost o zákaz styku s mými rodiči. Cítila jsem se ponížená, naštvaná a neuvěřitelně zklamaná systémem, který mě měl chránit. Ale zároveň, i přes tu prohru, jsem na sebe pyšná. Protože jsem to zkusila. Postavila jsem se jim. A to je vítězství, které mi nikdo nevezme.
Všechno to začalo, když se mě moji rodiče pokusili zastrašit a poslali na mě policii v den mých narozenin. Chtěli mě umlčet. Ale dosáhli pravého opaku. Jejich krok mi jen potvrdil, jak jsou toxičtí a nebezpeční. A tak, když mě matka i přes mé opakované prosby dál bombardovala manipulativními emaily, rozhodla jsem se bránit. Podala jsem k soudu návrh na předběžné opatření. Chtěla jsem jen jediné: aby mě nechali na pokoji.
Dala jsem dohromady desítky stran důkazů. Staré zprávy, emaily, svědectví o jejich chování. Pracuji jako sestra na psychiatrii, takže moc dobře vím, jak vypadá psychické týrání. Všechno jsem to měla zdokumentované. Věřila jsem, že když soudce uvidí ten jasný vzorec manipulace a obtěžování, pochopí to a dá mi za pravdu.
Dnes se konalo soudní stání. Byla jsem nervózní, ale odhodlaná. Když jsem vešla do síně, zjistila jsem první šokující věc. Moji rodiče se vůbec nedostavili. Poslali jen svého právníka. Můj advokát z organizace na pomoc obětem mi řekl, že je to protiprávní, že by tu měli být osobně. Ale soudce jen mávl rukou. Prý můj případ není tak závažný.
A pak to začalo. Jejich právník začal číst úryvky z emailů mé matky. Byly to ty klasické, sladké, manipulativní zprávy. „Myslím na tebe, Leničko.“ „Chybíš mi, doufám, že se máš dobře.“ Soudce poslouchal a pak se na mě podíval. „Vždyť to nezní jako týrání,“ řekl. „A vy jste na ty emaily přece nemusela odpovídat.“
Zůstala jsem na něj jen zírat. Snažila jsem se mu vysvětlit kontext. To, že tyto „milé“ zprávy přicházejí po letech citového vydírání. To, že je to jen past, jak mě znovu vtáhnout do její hry. Ale on mě neposlouchal. Viděl jen pár nevinně vypadajících vět a odmítal vidět to, co se skrývá pod povrchem.
Nakonec mou žádost zamítl. Důvod? Poslední incident, tedy ty emaily, prý „právně nespadá pod definici týrání“. A pak mi dal tu nejlepší radu. Podíval se na mě přes své brýle a řekl: „Slečno, vím, že je to pro vás těžké. Ale měla byste se přes to prostě přenést a jít dál.“
V tu chvíli se mi chtělo křičet. Přenést se přes to? Vždyť já se o to snažím! Snažím se jít dál, ale moje matka mi to neustále znemožňuje tím, že nerespektuje mé hranice a neustále mě kontaktuje! Ale věděla jsem, že nemá smysl se hádat. Ten člověk prostě nechápal. A ani nechtěl.
Když jsem odcházela ze soudní budovy, cítila jsem se poraženě. Ale pak mi to došlo. Moji rodiče nepřišli. Nepřišli, protože jsou to zbabělci. Věděli, že by u soudu museli mluvit pod přísahou. A lhát pod přísahou, to už je trestný čin. A to bylo pro mě malé, ale důležité vítězství.
Vím, že dnešní den byl prohra. Ale zároveň vím, že jsem udělala správnou věc. Postavila jsem se jim. Ukázala jsem jim, že se jich už nebojím. Že nebudu váhat a použiji proti nim všechny legální prostředky, pokud mě nenechají na pokoji.
Je mi smutno z toho, jak málo pomoci se dostává obětem psychického týrání. Je mi smutno z toho, že systém stále nechápe, že rány na duši bolí někdy víc než ty na těle. Ale nevzdávám to. Budu dál poslouchat svůj punk rock, budu dál bojovat za ostatní oběti týrání. A budu dál žít svůj život, podle svých pravidel. Protože to mi žádný soudce ani žádný narcista vzít nemůže.
