Článek
Šestnáct let. Víc než polovinu svého života jsem strávila s Markem. Byla to láska ze střední, taková ta první, osudová. Dnes, když se podívám do zrcadla na svou unavenou tvář, ptám se sama sebe, jestli to nebyla spíš ztráta času. Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy doopravdy šťastná.
Problémy začaly, když jsme se spolu přestěhovali do našeho prvního bytu. Marek neměl práci, takže jsem platila všechno já. Chápala jsem to. Jenže on, zatímco byl doma, neudělal vůbec nic. Nádobí se kupilo ve dřezu, pes kňučel u dveří, že chce ven, a on jen seděl u PlayStationu.
Po roce si konečně našel práci a začal přispívat. Byla to obrovská úleva. Našli jsme si lepší práci a přestěhovali se do krásného bytu v novostavbě. A kolotoč začal nanovo, jen v horším provedení.
Zase jsem platila všechno já. Hypotéku, poplatky, jídlo. Když jsem po něm chtěla jeho půlku nájmu, řekl, že nemůže. Nabídla jsem, ať platí aspoň menší část. Peníze od něj přišly tak možná čtyřikrát za rok. Zatímco já se snažila šetřit na budoucnost, on si kupoval novou elektroniku.
A domácnost? Zase na mně. Chodila jsem domů z práce do bytu jako po výbuchu. Byla jsem tak zoufalá, že jsem si najala úklidovou službu. Platila jsem si za pomoc, kterou jsem měla dostat od svého partnera.
Nejhorší je ten jeho cyklus. Vždycky, když už jsem na dně, na pokraji zhroucení a s pláčem volám mámě, že je konec, stane se zázrak. Marek se najednou promění v muže roku. Uvaří večeři, uklidí, nabídne mi, že si se mnou zahraje na PlayStationu. A já, hloupá, vždycky povolím. Vždycky si řeknu, že se možná konečně mění.
Nezměnil se.
Třešničkou na tomto shnilém dortu je sex. Tedy, spíše jeho absence. Jsem příliš unavená. Příliš znechucená. V hlavě mi křičí jedna otázka: Proč bych s ním sakra měla spát? Já platím, já uklízím, já se o všechno starám, a ještě bych mu měla poskytovat servis v posteli?
Jenže on to nechápe. A tak to zkouší. V noci. Když spím.
Probudí mě to, že vezme mou ruku a položí si ji na své přirození. Nebo mě začne osahávat na prsou a myslí si, že se moje ruka nějak zázračně začne hýbat. Je to nechutné. Ponižující. Vzbudí mě to a já pak celé hodiny nemůžu znovu usnout.
Před pár lety to bylo tak hrozné, že jsem se odstěhovala do obýváku. Tři roky. Tři roky jsem spala na zemi, jen abych měla v noci klid a nemusela se bát jeho doteků.
Co mám dělat? Mám pocit, že jsem v pasti. Špatně vidím, takže nemůžu řídit, a on je jediný, kdo mě vozí po doktorech, když potřebuji. Je vtipný a známe se tak dokonale. Vím, že by se o sebe sám nepostaral. Ale já už takhle dál nemůžu. Jsem vyčerpaná. Chci být zase šťastná.
Pokud máte pocit, že ve vašem vztahu nejste rovnocenným partnerem, ale spíše pečovatelem, a pokud jsou vaše hranice, včetně těch sexuálních, opakovaně porušovány, nejste v tom sami. Není to vaše chyba. Obraťte se na odborníky nebo organizace (jako proFem či Bílý kruh bezpečí), které vám mohou poskytnout bezpečí a podporu.
