Článek
Moje nejstarší dcera Anička má teď pět let. Její biologický otec Pavel není součástí našeho života. Vyhodila jsem ho, když byl Aničce asi rok a půl, a on se rozhodl, že tím jeho role otce skončila. Není problém. Teď se máme mnohem lépe.
Tou tchyní, o které je řeč, je jeho matka Dagmar. Je to žena s podlomeným zdravím, po komplikacích s operací kolen je upoutaná na vozík a mívá až dvacet epileptických záchvatů denně. Její povaha je ale mnohem horší než její zdraví. Nikdy jsem nepotkala nešťastnějšího člověka, ani někoho, kdo by měl takovou radost z toho, že ubližuje ostatním. Byla to čarodějnice.
Říkala ty nejhnusnější a nejzlejší věci všem okolo, přímo do očí, a pak se tomu smála. Vždycky jsem ji nenáviděla, ale tehdy jsem ještě neměla tak pevnou páteř a cítila jsem povinnost jí ustupovat. K Aničce se chovala jako k „mému miminku“ a dohánělo mě to k šílenství.
Když jsme se s Pavlem rozešli, nalhal jí, že mu bráním v kontaktu s dcerou. Okamžitě mi začala psát a vyhrožovat, že mě dá k soudu a bude se domáhat práv prarodičů. Doložila jsem jí, že jediný kontakt, který s jejím synem mám, jsou zprávy, ve kterých ho prosím, aby se za dcerou stavil. Řekla jsem jí, že Aničku nikomu neberu.
Aby byl klid, občas jsem jí s Aničkou zavolala přes Skype, aby ji mohla vidět. A při jednom takovém hovoru se to stalo. Anička si hrála s hračkou žirafy. A té žirafě se nějakým způsobem zlomil krk. Okamžitě jsem jí hračku vzala z bezpečnostních důvodů. To všechno Dagmar sledovala přes webkameru. Anička mi seděla na klíně, takže nás obě měla v záběru.
A Dagmar se zasmála. A řekla tu větu. „To by byla legrace, kdyby i tvojí mamince takhle křuplo v krku, co?“
Na vteřinu jsem zamrzla. Snažila jsem se pochopit, co jsem to právě slyšela. Když mi to došlo, neřekla jsem ani slovo. Prostě jsem zaklapla notebook. A to bylo naposledy, co jsem s tou ženou mluvila. Od té doby je zablokovaná všude. V telefonu, na sociálních sítích, prostě všude. Konec.
Anička je teď velká sestra a otec mé mladší dcery, můj partner Michal, je pro ni tátou, co si pamatuje. Máme se dobře a nemohli bychom být šťastnější.
Zažili jste někdy moment, který byl tou „poslední kapkou“ a donutil vás přerušit kontakt s toxickým příbuzným? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
