Článek
Všechno začalo úplně normálně. Bylo pondělí dopoledne, v lednici prázdno, a já se chystala na nákup do naší Billy na Proseku. Chtěla jsem si jen vzít klíče, peněženku a mobil. Sáhla jsem na věšák v předsíni, kde si vždycky nechávám kabelku. Nebyla tam.
„Zvláštní,“ pomyslela jsem si. Prošla jsem celý byt. Kuchyň, obývák, ložnici. Podívala jsem se pod postel, za gauč. Nic. Začínala jsem být nervózní. Jsem si naprosto jistá, že jsem ji včera večer pověsila na to samé místo jako vždycky.
Po deseti minutách panického hledání jsem to vzdala a napsala manželovi Pavlovi, který už byl v práci.
„Pavle, prosím tě, neviděl jsi moji kabelku? Nemůžu ji nikde najít.“
Odpověď přišla téměř okamžitě. Jediná krátká věta. „Mám ji já.“
Zarazila jsem se. Nechápala jsem. Proč by si bral moji kabelku? Napsala jsem mu zpátky.
„Cože? Proč? Potřebuju ji, chci jít na nákup.“
Čekala jsem pár vteřin, které se zdály jako věčnost. Pak mi na displeji naskočila jeho odpověď. A v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.
„Příště se se mnou nebudeš hádat.“
Telefon mi málem vypadl z ruky. Najednou mi to všechno došlo. Ta hádka předevčírem večer. Běžela Výměna manželek a já jsem nesouhlasila s nějakým jeho komentářem. Nic velkého, jen běžná partnerská neshoda. On se ale urazil. Myslela jsem, že to do rána přejde.
Nepřešlo. On si naplánoval pomstu.
Tohle nebyl vtip. Nebylo to nedorozumění. Byla to chladnokrevná, promyšlená lekce. Trest.
Stála jsem uprostřed tichého bytu a najednou jsem se cítila jako ve vězení. V mé peněžence byla občanka, řidičák, platební karta, Lítačka, všechny klíče a poslední pětistovka v hotovosti. Neměla jsem nic. Nemohla jsem si koupit ani rohlík. Nemohla jsem jet tramvají. Nemohla jsem se ani prokázat, kdyby to bylo potřeba. Byla jsem úplně odříznutá od světa.
Byt, který byl mým domovem a útočištěm, se najednou stal klecí.
Najednou mi začaly v hlavě naskakovat další střípky. Ty jeho „vtipné“ poznámky na mou postavu před kamarády. Ty chvíle, kdy mi kontroloval telefon. Ty scény, když jsem přišla domů o deset minut později, než jsem slíbila.
Vždycky jsem to nějak omluvila. Že měl špatný den. Že je to jeho svérázný humor. Že jen žárlí, protože mě miluje.
Ale tohle… Tohle nebyla láska. Byla to demonstrace síly. Ukázka toho, kdo má navrch. Vzkaz, že můj život není můj, ale jeho. Že mi ho může kdykoliv vzít.
Sedím na gauči, dívám se z okna na lidi, kteří normálně žijí své životy, a poprvé v životě mám doopravdy strach. Ne z toho, že nemůžu na nákup. Ale z muže, kterého jsem si vzala a o kterém jsem si myslela, že ho znám.
Kontrola a psychický nátlak jsou formy domácího násilí, i když nejsou vidět. Pokud se cítíte ve svém vztahu nesvobodně nebo v ohrožení, nejste na to sami. Existují organizace a linky důvěry (jako Bílý kruh bezpečí nebo ROSA), které nabízejí pomoc a podporu. Vyhledejte je.
