Článek
Vdávala jsem se v pětadvaceti. Můj muž Pavel byl tehdy zdravý, aktivní chlap, který vážil něco málo přes 80 kilo. Dnes je nám oběma třicet tři. A Pavel váží přes 200 kilo.
Pohled na něj mě naplňuje hrůzou a zoufalstvím. V mém srdci je to stejné, jako by mu diagnostikovali rakovinu v terminálním stádiu. Vím, že pokud nepřestane, jeho tělo to v příštích deseti letech vzdá. Nevěřím, že se spolu dožijeme padesátky.
Jeho zdravotní problémy jsou jako z hororového filmu. Už prodělal malou mrtvici. Má srdeční arytmii. Extrémně vysoký krevní tlak a cholesterol. Cukrovku, na kterou kašle – kdybych mu nepřipomínala, nebere si ani inzulín.
Už téměř nemůže chodit, občas používá elektrický vozík. Bolí ho klouby. Na jedné noze má lymfedém. V noci musí spát s přístrojem na spánkovou apnoe, aby se ve spánku neudusil. Bere pět různých léků, jejichž dávkování musím hlídat já, protože on by na to zapomněl, nebo by se na to prostě vykašlal.
Jeho strava je kapitola sama pro sebe. Je to závislost. Cestou do práce a z práce se stavuje ve fast foodech. McDonald's, KFC, čínská bistra. Kdykoliv má chuť, objednává si jídlo z Woltu nebo Dáme jídlo. Klidně i uprostřed noci.
Zbytek jeho jídelníčku tvoří odpad. Brambůrky, sladkosti, zmrzlina, zákusky. Mražené polotovary, které si ohřeje v mikrovlnce. Všechno plné cukru, tuku a soli.
Pár dní jsem si tajně zapisovala všechno, co snědl. Výsledek byl děsivý. Každý den spořádal minimálně 10 000 kalorií. Nejhorší den to bylo přes 14 000. Pro srovnání, muž jeho věku a výšky v sedavém zaměstnání potřebuje asi 2500 kalorií denně.
Tohle trvá už roky a je to stále horší.
Jsem vyděšená k smrti. Děsím se dne, kdy ho budu muset pohřbívat. Děsím se toho, že budu muset sledovat, jak člověk, kterého miluji nejvíc na světě, umírá na dlouhou, bolestivou a naprosto zbytečnou sérii nemocí, kterým se dalo předejít. Někdy mám pocit, že se na to už dívám. Ve zpomaleném záběru.
Prosila jsem ho. Nespočetněkrát. Zkoušela jsem vařit zdravě. Snědl to. Ale pak si stejně objednal druhou večeři z fast foodu. Nechápe, že jedna zdravá večeře nezachrání škody, které páchá po zbytek dne.
Žadonila jsem, ať jde k doktorovi na preventivní prohlídku. Chodí jen na pohotovost, když už je to opravdu katastrofa. Většinu jeho diagnóz zjistili jen náhodou, když ho přivezla sanitka kvůli něčemu jinému.
Objednala jsem ho k lékaři sama. Nešel tam. Objednala jsem ho k terapeutovi, protože mám podezření, že za tím vším je deprese. Nešel tam.
Nemluví o tom. Ani se mnou. Když se ho zeptám, proč to dělá, řekne jen: „Jídlo mi prostě chutná a dělá mě šťastným.“
Láme mi to srdce. Mám pocit, že mě opouští, i když náš vztah je jinak pevný jako skála. Proč mu na sobě nezáleží? Co ještě můžu udělat, abych ho přiměla se o sebe starat? Nemůžu se prostě vzdát. Odmítám to.
Sledujete bezmocně, jak si váš blízký ničí život závislostí nebo sebezničujícím chováním? Jste v pasti strachu a zoufalství? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení první krok k nalezení síly.
