Článek
Mám podezření, že moje tchyně poslední měsíc, co se nám narodilo čtvrté dítě, trochu žárlí. Dřív byl můj manžel Tomáš zvyklý trávit každou sobotu chvíli se svou matkou, zatímco já jsem měla čas pro sebe a starší děti byly na kroužcích. Neviděla jsem v tom problém, Tomáš nás vždycky stavěl na první místo. Jenže teď v tom vidí problém ona.
S novorozencem, batoletem, osmiletou a desetiletým potomkem jsou sobotní návštěvy u maminky prostě pasé. Náš dům je v chaosu a my se stále snažíme najít nějaký funkční rytmus. Tchyně to ale vidí jinak. Podle ní jsem ten padouch já, všechno jsem si to naschvál naplánovala a teď si zasloužím být potrestána.
Snažila jsem se být milá. Navrhla jsem jí, že může čas od času přijet k nám a vidět se s Tomášem i dětmi najednou. Měla jedinou podmínku: musí se předem ohlásit. To ale ignorovala. Nejspíš proto, že by musela požádat o dovolení, a taky proto, že by se Tomášova pozornost dělila mezi ni a děti. Upřímně, kdyby bylo po jejím, nechal by se už dávno podvázat.
Minulý týden byl klid. A pak přišlo dnešní páté ráno. Zvonek u vchodu do domu drnčel nepřetržitě a do toho nám oběma bzučely telefony. Doufala, že nás prostě udolá. My jsme ale doufali v pár posledních minut spánku, dokud obě nejmenší děti spaly. Zvedli jsme jí první hovor, další už ne.
Chtěla, aby Tomáš okamžitě vstal a odvezl ji na pracovní pohovor do vedlejšího města, protože se jí nechtělo řídit. Abych byla upřímná, byly by to dvě hodiny cesty tam a dvě zpátky. Pohovor měla v devět. Jak si představovala, že by se Tomáš stihl vrátit, aby odvezl děti do školy a školky? Aha, ona si to nepředstavovala vůbec. Tohle byla taky první zmínka o tom, že si vůbec hledá práci. Bylo jasné, že to naplánovala jako přepadovku a čekala, že jí okamžitě vyhovíme.
Stála venku půl hodiny, než se Tomáš konečně zvedl, oblékl a odešel. Slyšela jsem, jak odjíždí autem, a v tu chvíli jsem byla naštvaná, protože jsem si myslela, že se podvolil a veze ji tam.
Za dvacet minut byl zpátky doma a válel se zpátky v posteli. Zmateně jsem na něj koukala. Jen se usmál. „Jen jsem ji hodil na autobusák. Ať si tam dojede sama.“
Smála jsem se tak, až jsem vzbudila batole. Tchyně se ještě nevrátila, ale můžu vám říct, že až se vrátí, bude bouřka. A já se na ni neskutečně těším.
Máte i vy tchyni, která si myslí, že svět se točí jen kolem ní? A jaké kreativní způsoby jste našli, jak ji usadit do patřičných mezí? Podělte se o své nejlepší triky a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz!
