Článek
Byl to specializovaný umělecký tábor v jižních Čechách, s profesionálními lektory, ateliéry a intenzivní výukou kresby a malby. Bára je nesmírně talentovaná a my jsme byli přesvědčeni, že je to pro ni ta nejlepší investice do budoucna. Cena byla astronomická. Stálo nás to většinu našich úspor, ale říkali jsme si, že pro rozvoj jejího talentu uděláme cokoliv. Těšili jsme se, jak se vrátí plná inspirace, s novými dovednostmi a třeba i s jasnější představou o své budoucí kariéře.
Den odjezdu byl plný emocí. Bára byla nervózní, ale zároveň natěšená. My s manželem jsme byli na ni pyšní, ale zároveň se nám vkrádal do srdce smutek. Tři týdny. Bylo to poprvé, co od nás měla být takhle dlouho pryč. Když jsme jí mávali u autobusu, měla jsem slzy v očích. „Užij si to, miláčku! A nakresli nám něco hezkého!“ volala jsem za ní. Vraceli jsme se domů do tichého bytu a říkali si, jak skvělou věc jsme pro ni udělali.
Komunikace z tábora byla, jak se dalo čekat, sporadická. Jednou za tři dny přišla krátká, heslovitá zpráva. „Ahoj, vsechno ok. Dneska jsme kreslili portret. Jidlo nic moc. Papa.“ Žádné detaily, žádné emoce. Uklidňovali jsme se tím, že je prostě jen zabraná do tvoření a nemá čas na telefon. Představovali jsme si ji, jak sedí u malířského stojanu, soustředěná a šťastná.
Den návratu byl pro nás svátkem. Čekali jsme na autobusovém nádraží, netrpěliví a plní očekávání. Když autobus konečně přijel, hledali jsme v davu dětí naši Báru. A pak jsme ji uviděli. Vystoupila z autobusu, ale neběžela k nám. Zůstala stát u dveří a na někoho čekala. Za ní vystoupil kluk. Vysoký, hubený, s rošťáckými kudrnatými vlasy a rovnátky. A naše dcera se s ním začala loučit. Nebylo to obyčejné loučení. Bylo to drama hodné Shakespeara. Dlouhé objetí, držení za ruce, šeptání do ucha. Viděla jsem, jak si vyměňují nějaký malý, pletený náramek.
Když se konečně odhodlala přijít k nám, její oči zářily, ale ne radostí z toho, že nás vidí. Byly plné slz z toho, že se musela rozloučit. „Ahoj,“ řekla a objala nás trochu nepřítomně. Pak se otočila zpět k tomu chlapci. „Mami, tati, tohle je David,“ představila nám ho. David na nás jen nesměle mávl a už ho táhla pryč jeho matka.
Cesta autem domů byla jako jízda s cizím člověkem. Bára nemluvila o ničem jiném než o Davidovi. David řekl to, David si myslí tamto, s Davidem jsme večer seděli u ohně a dívali se na hvězdy. Dozvěděli jsme se o Davidovi všechno. O jeho psovi, o jeho oblíbené kapele, o tom, že nesnáší koprovku. O uměleckém kurzu, za který jsme zaplatili majlant, nepadlo skoro ani slovo.
Doma se situace ještě zhoršila. Bára byla neustále přilepená k telefonu. Psala si s Davidem. Smála se na displej, usmívala se na displej, občas si u displeje i pobrečela. Byla duchem úplně jinde. V nějakém svém světě, do kterého jsme my neměli přístup. Když jsme se jí snažili zeptat na tábor, odpovědi byly strohé. „A co ta technika akvarelu? Naučila ses něco nového?“ zeptala jsem se jednou. „Jo, to bylo fajn. David říkal, že mám talent na barvy,“ odpověděla a zase se ponořila do telefonu. Všechno, naprosto všechno, se teď vztahovalo k Davidovi.
Začala jsem být frustrovaná. Nejenže se nám dcera nevrátila plná umělecké inspirace, ale vrátila se jako zamilovaná puberťačka, která ztratila zájem o cokoliv jiného než o svůj telefon. Vrchol přišel asi týden po jejím návratu. Seděli jsme u večeře a plánovali naši tradiční srpnovou dovolenou v Chorvatsku.
„Letos bychom mohli jet na ostrov Hvar,“ navrhl manžel. „Našli jsme tam krásný apartmán.“ Bára zvedla hlavu od talíře. „Hele, já letos k moři asi nepojedu,“ oznámila nám naprosto klidně, jako by mluvila o počasí. Zůstali jsme na ni s manželem zírat. „Jak to, že nepojedeš?“ zeptal se nevěřícně. „Vždyť se na to těšíš celý rok!“
„No,“ začala Bára a lehce se začervenala. „David jede s rodiči na Mácháč. A pozval mě, jestli bych nemohla jet na pár dní s nimi. A zbytek prázdnin chci být hlavně tady, s ním. K moři je to stejně nuda, to je pro malý děti. A je tam moc vedro.“
V tu chvíli jsem to pochopila. Podívala jsem se na svou dceru. Na tu holku, kterou jsem ještě před třemi týdny balila na tábor a kontrolovala jí, jestli má dostatek spodního prádla. A najednou přede mnou seděla mladá žena, která měla svůj vlastní vesmír, své vlastní plány, svůj vlastní život. A v tom jejím vesmíru už pro nás, pro její rodiče a naše rodinné dovolené, nebylo hlavní místo. To místo teď patřilo kudrnatému klukovi s rovnátky jménem David.
Cítila jsem směsici emocí. Byla jsem naštvaná na tu její nevděčnost. Byla jsem pobavená tou pubertální dramatičností. Ale hlavně, cítila jsem obrovský, hluboký smutek. Byl to smutek z poznání, že jedna etapa našeho života definitivně končí. Etapa, kdy jsme byli středobodem jejího světa. Ta nejdražší investice do jejího talentu se ukázala být investicí do jejího osamostatnění. Zaplatili jsme jí třítýdenní kurz, na kterém se naučila tu nejdůležitější a pro rodiče nejbolestivější lekci: jak se zamilovat a začít žít svůj vlastní život, bez nás.
Nakonec jsme ji k moři nedonutili. Místo toho jsme strávili týden posloucháním o tom, jak je David úžasný a jak se těší na Mácháč. A já jsem při uklízení jejího pokoje našla pod polštářem deníček plný srdíček a jeho jména. Ten tábor jí dal opravdu hodně. Jen ne to, co jsme čekali. Dal jí lásku na (její) celý život. A nám dal lekci, že děti nevychováváme pro sebe, ale pro svět, který si nakonec stejně vytvoří podle svého.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
