Článek
Všechno to začalo jednoho letního odpoledne. Stál jsem na lodžii našeho paneláku na Jižáku a kouřil, když dole na ulici začal taxikář sprostě troubit a řvát na celý plac: „Pane, pojďte za hlasem!“ Jenže ten „hlas“ vedl staršího pána s bílou holí přímo do silnice, kde zrovna jela tramvaj. Se spolubydlícím jsme okamžitě seběhli dolů, pomohli sousedovi do taxíku a ještě jsme tomu řidiči vynadali, co je to za chování. V tom zmatku a rozhořčení jsem udělal osudovou chybu – dal jsem tomu milému, slepému pánovi, panu Vondráčkovi, své telefonní číslo. S tím, že kdyby potřeboval někam hodit, ať se ozve.
A pak to začalo. Ten telefon snad nikdy nepřestal zvonit. Nejdřív to bylo jednou týdně na nákup, což mi nevadilo. Pak ale přibyly cesty k doktorovi, na poštu, do lékárny… a vždycky to mělo stejný scénář. Jsem od přírody plánovací typ. Rád vím, co mě čeká. Ale s panem Vondráčkem to bylo jako sázka do loterie. Řekl, že potřebuje do Kauflandu. Fajn. Jenže v půli cesty přišlo: „Mladý pane, nebyl byste tak hodný, nevzali bychom to ještě přes tu polikliniku na Budějovické?“ A když jsme jeli z polikliniky: „Jé, já si vzpomněl, ještě bych potřeboval vyzvednout dopis na poště.“ Každá jedna jízda se proměnila ve tříhodinovou okružní jízdu po Praze.
Začalo to být každý den. Volal mi, aby mi připomněl, že ho mám vyzvednout, i když jsem nikdy neměl zpoždění nebo to nezrušil. Cítil jsem se jako jeho osobní řidič na plný úvazek, jenže bez platu a s narůstajícím pocitem, že mě někdo zneužívá.
Nakonec mi došla trpělivost. Musel jsem zjistit, jaká je moje šance na únik. Jednou jsem se ho opatrně zeptal: „Pane Vondráčku, jen pro mou představu, jak moc špatně vlastně vidíte?“ Odpověděl s klidem: „Ale, mladej pane, slepej jako patrona.“ Byla to pro mě zelená.
Asi týden na to jsem mu oznámil, že mám pracovní pohovor v Kladně. Další týden jsem mu slavnostně řekl, že mě vzali a že se tam do měsíce stěhuju. Pomáhal jsem mu „poslední měsíc“ a pak jsem se „odstěhoval“.
Nejdivnější na tom všem je to ticho, když ho teď potkávám. Stojí na chodníku před vchodem, poslouchá zvuky ulice a já se kolem něj musím proplížit jako duch. Neslyšně zamknout dveře, našlapovat po špičkách na schodech. Kolikrát se mi stalo, že stál u výtahu, a já radši vyšlapal šest pater pěšky, jen abych nemusel riskovat, že mě pozná po hlase. Připadám si jako absolutní zmetek, ale zároveň cítím obrovskou úlevu. Žiju ve vlastním bytě jako psanec.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
