Článek
Srdce mi buší jako o závod, když tohle píšu, protože jsem to ještě nikomu nepřiznal. Lhal jsem ve svém životopise a nějakým záhadným způsobem jsem přesvědčil svět, že jsem programátorský mág. Teď jsem zaseknutý v nekonečném cyklu hledání na Googlu a kofeinem poháněných nočních seancí u počítače. V tu chvíli toho lituju, a to lituju opravdu hodně.
Historie mého prohlížeče je pokladnicí dotazů jako „jak opravit syntaktickou chybu v Javě“ a „co znamená chybová hláška error 404, když není na webu“. Naučil jsem se programovat v práci, což je jen nóbl způsob, jak říct, že si to celé vymýšlím za pochodu. Moji kolegové si myslí, že jsem génius, ale ve skutečnosti jsem jenom fakt dobrý v tom, jak skrývat svou paniku.
Když mě požádají, abych jim vysvětlil svůj kód, spustím sebevědomě znějící monolog plný ajťáckého slangu a anglicismů, a doufám, že se v tom technickém blábolení ztratí. „No, víte, tady jsem použil asynchronní volání s lambda funkcí, abych optimalizoval garbage collector a předešel memory leaku v rámci daného frameworku,“ řeknu s vážnou tváří a sleduju, jak uznale pokyvují hlavami, i když jsem si většinu těch slov přečetl před pěti minutami na Stack Overflow.
A nejlepší na tom všem? Nedávno mě povýšili. Dali mi přidáno, takže mi v podstatě platí víc za to, abych dál předstíral, že jsem v tomhle dobrý. Teď mám na vizitce „Senior Developer“. Já! Člověk, který se ještě před rokem ptal na internetových fórech, co je to proměnná.
Někdy si říkám, jak dlouho to ještě může trvat. Každý den v práci je jako chůze po minovém poli. Každý nový úkol, každá porada, každá otázka od kolegy… to všechno je potenciální katastrofa. Žiju na kafi a na tabletách proti bolesti hlavy. Ale pak přijde výplata, já zaplatím nájem, koupím si něco hezkého a řeknu si, že to ještě jeden měsíc zkusím. Jsem podvodník. Ale jsem povýšený podvodník s pěkným platem. A to se asi počítá, ne?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
