Článek
Asi před rokem jsem se dočasně nastěhoval do řadovky v jedné klidné čtvrti. Na druhý den, sotva jsem vybalil poslední krabici, jsem se rozhodl nové bydlení pokřtít papírem LSD, který jsem si už nějakou dobu schovával.
Trip začal dobře, ale brzy jsem si uvědomil, že tyhle papíry jsou mnohem silnější, než jsem čekal. Začínal jsem být nervózní a cizí dům mi na klidu zrovna nepřidával. Řekl jsem si, že nejlepší bude jít se projít na čerstvý vzduch.
Sotva jsem otevřel dveře, nade mnou se zjevila sousedka, která zrovna přicházela domů. Ještě jsem na ulici nikoho neznal a netušil jsem, že je to ten typ sousedské komunity, kde se všichni zdraví a prohodí pár slov.
„Dobrý den, těší mě, já jsem Dvořáková. Vy jste tu nový?“ usmála se na mě.
V mém stavu mi konverzace připadala jako příliš intenzivní zážitek. A tak můj mozek sáhl po nouzovém řešení, které občas používám, když mě na ulici otravují prodejci. Předstírám, že nemluvím česky. Ze středoškolské francouzštiny si pamatuju pár slov, tak jsem ze sebe dostal svou oblíbenou větu: „Chtěl bych jednu pekárnu,“ pokrčil jsem rameny a chabě se usmál. Paní Dvořáková na mě chvíli zmateně koukala a pak mě nechala být.
Když jsem se asi o dvě hodiny později vracel domů, totálně mimo, stála paní Dvořáková ve dveřích a povídala si s jinou sousedkou. Snažil jsem se proklouznout bez povšimnutí, ale zamávala na mě a zavolala: „Bonjour!“
Instinktivně jsem odpověděl „Bonjour!“ a co nejrychleji zapadl do domu. A tam jsem začal panikařit. Došlo mi, že jsem se právě stal Francouzem. A že si to teď myslí už dvě sousedky. Druhý den ráno jsem usoudil, že nejlepší bude (jako správný Čech) v téhle lži prostě žít těch pár měsíců, co tu budu, abych se vyhnul nesnesitelné trapnosti přiznání, že jsem ze sebe bezdůvodně dělal idiota.
Uplynulo deset měsíců. A já byl v té lži až po uši.
Můj život v téhle ulici byl pavučinou lží. Vypiloval jsem si francouzský přízvuk a můj francouzský alias se za těch deset měsíců naučil dost česky na to, aby vedl trhané konverzace. Sousedé mě znali jako toho milého, trochu potrhlého Francouze. Nikdy jsem se neprozradil. Každý den a každý rozhovor tu lež jen prohluboval.
Vlastně mi to ani moc nevadilo. Francouzský Lukáš měl mnohem lepší sociální dovednosti než skutečný Lukáš, i když jeho čeština byla omezená.
A pak přišel den, kdy se všechno zhroutilo.
Šel jsem k autu a viděl jsem, jak proti mně jde paní Dvořáková s nějakým mužem, kterého jsem neznal. Zastavila, aby mě jako obvykle pozdravila, a pak řekla svému kamarádovi: „To je on, ten soused, o kterém jsem ti vyprávěla.“
Asi už tušíte, kam to směřuje.
Ten muž na mě spustil proudem francouzštiny, ze které jsem nerozuměl ani slovo. Okamžitě jsem poznal, že je to rodilý Francouz. Jeho přízvuk byl o parník lepší než ten můj.
Nevěděl jsem, co dělat. Zmrzl jsem. Každá vteřina ticha byla agonií. A po nesnesitelně dlouhé pauze jsem se rozhodl, že se musím přiznat.
Řekl jsem jí, že nejsem Francouz a že francouzsky neumím. Zkusil jsem to zahrát jako nějaký druh vtipu, který jsem na všechny celou dobu hrál. Nikdo se nesmál.
Rychle jsem odkráčel k autu a nechal se pohltit vlnou ponížení.
Od té doby jsem s žádným ze sousedů nemluvil. S některými jsem si za těch deset měsíců vybudoval přátelský vztah. Teď, když odcházím z domu, se nejdřív rozhlédnu, jestli je čistý vzduch. Když přijíždím domů a vidím někoho na ulici, objedu autem blok, abych se s ním nepotkal. Pokaždé, když si na ten den vzpomenu, ten stud mě fyzicky bolí.
Upletli jste si na sebe taky někdy bič z jedné malé, nevinné lži, která se vymkla kontrole? Svěřte se mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že v tomhle absurdním divadle nejsme sami.
