Článek
Bylo krásné letní odpoledne, přesně takové, jaké znáte z reklam na rodinnou pohodu. Vzduchem se nesla vůně grilované krkovice, děti pobíhaly po zahradě a my dospělí jsme seděli pod pergolou a probírali všechno a nic. Moje sestřenice nedávno oznámila, že je těhotná, a tak se debata stočila k dětem.
„A co byste si přáli, kluka, nebo holku?“ zeptala se teta a všichni se s úsměvem otočili na budoucí rodiče. A v tu chvíli si vzal slovo můj táta. Opřel se do židle, uspokojivě si pohladil břicho a s autoritou hlavy rodiny pronesl tu větu. „No, kluci jsou rozhodně jednodušší. S holkou musíš řešit nějaký pocity. Musíš se starat, jak se cejtí.“
Zasmál se tomu, jako by řekl ten nejlepší vtip na světě. Ostatní se pousmáli s ním. Jen já ne. V ten okamžik pro mě svět ztichl. Zvuk cinkajících příborů a bzučení vosy kolem stolu se vytratil. Zůstala jen ta slova. Visela ve vzduchu jako těžký, jedovatý mrak. A já jsem pod ním seděl a lapal po dechu.
Celý život jsem si myslel, že ho mé pocity prostě jen nezajímají. Že je pro něj důležitější opravená střecha, naštípané dříví nebo posekaná tráva. Ale v tu chvíli mi to došlo. On si nemyslel, že jsou moje pocity nedůležité. On si myslel, že vůbec neexistují.
V hlavě se mi rozjel film složený ze střípků mého dětství. Bylo mi osm a rozbil jsem si koleno o štěrk. Plakal jsem víc strachy než bolestí. Táta ke mně přišel a řekl: „Neřvi, jsi chlap. To nic není.“ Bylo mi sedmnáct a rozešla se se mnou první holka. Cítil jsem, že mi pukne srdce. Táta mě poplácal po zádech a řekl: „To přejde. Ženských je… Pojď mi radši pomoct s autem.“
Když jsem se hroutil ze zkoušek na vysoké a mluvil o stresu, jen mávl rukou. „Hele, hlavně to dodělej a neřeš blbosti. Papír je důležitej.“ Každá ta vzpomínka byla dalším dílkem skládačky, kterou ta jeho jediná věta právě dokončila.
V jeho světě byli kluci a muži jen jednoduché stroje. Stačilo jim dát najíst, občas je poplácat po zádech a ujistit se, že plní své funkce – studují, pracují, nebrečí. Emoce, strach, nejistota, smutek… to všechno byla softwarová výbava určená výhradně pro „holčičí model“. Já jsem byl kluk. Mě se to netýkalo. Byl jsem verze bez citů.
Seděl jsem tam, mechanicky dojídal svůj steak a přikyvoval v rozhovoru, který jsem už dávno nevnímal. Díval jsem se na svého otce, jak se směje vtipu mého strýce, a poprvé v životě jsem ho neviděl jako tátu. Viděl jsem ho jako cizího chlapa, který mě vychoval podle chybného manuálu. Který se snažil opravit porouchaný stroj, aniž by tušil, že se snaží mluvit s duší.
Věčný pocit, že jsem divný, že jsem přecitlivělý, že jsem nedostatečný chlap… to všechno najednou dostalo svůj původ. Nebyla to moje chyba. V očích člověka, který pro mě měl být tím nejdůležitějším na světě, jsem byl od začátku jenom prázdná nádoba.
Omluvil jsem se dřív, řekl jsem, že mě čeká ještě nějaká práce v Praze. Cesta autem byla tichá. Rádio jsem si nepustil. Jen jsem svíral volant a přemýšlel. Ne o tom, co řekl. Ale o tom všem, co nikdy neřekl, nikdy neudělal a nikdy nepochopil, protože byl odjakživa přesvědčený, že u kluka to není potřeba. A já jsem kvůli tomu vyrůstal s pocitem, že vlastně neexistuju.
Řekl někdo z vašich blízkých něco, co vám zpětně osvětlilo celé vaše dětství? Podělte se o svůj příběh a o moment, který všechno změnil, na pribehy.kral@seznam.cz.
