Článek
Je středa, deset dopoledne, a já sedím u sebe v kuchyni v pražském bytě a zírám na svůj životopis na monitoru notebooku. Už hodinu se snažím vyplnit kolonku „Profesní cíl“. Je prázdná. Stejně jako já. V hlavě mi zní ozvěna hlasů mých rodičů, ten matoucí refrén mého dětství: „Můžeš všechno, co si zamaneš, jen se musíš snažit.“ Jaká ironie.
Vždycky jsem byla chytrá holka. Bavila mě čísla, fyzika, vesmír. S nadšením jsem mluvila o tom, že půjdu na „matfyz“. Pamatuju si ten večer, jako by to bylo včera. Táta se na mě podíval přes noviny a řekl: „Prosím tě, Lucko, na to nemáš buňky. Holka a matika? To nejde dohromady. Budeš se tam jenom trápit mezi těma divnýma klukama.“ Bylo mi patnáct a v tu chvíli ve mně něco pohřbil.
Tak jsem se vrhla na umění. Kreslila jsem, malovala, připravovala se na UMPRUM. Moje portfolio bylo plné naděje. Dokud ho neviděla máma. Zhrozila se. „A čím se proboha budeš živit? Chceš skončit jako nějaká umělkyně v garsonce a čekat, jestli ti někdo koupí obraz? Musíš přemýšlet prakticky!“ Její strach byl tak nakažlivý, že jsem ten svůj talent začala vnímat jako hrozbu, ne jako dar.
A tak to šlo dál. Každý můj zájem, každý projev talentu, každá jiskra nadšení byla uhašena buď pochybovačnou poznámkou, nebo praktickou obavou. Nenápadně, ale systematicky mě tlačili na „bezpečnou“ cestu. Na ekonomku na VŠE, protože „tam najdeš uplatnění vždycky“.
A tak tady teď sedím. Třicet šest let, s diplomem z ekonomie, který mě nikdy nezajímal, a se životopisem plným administrativních a manažerských pozic, do kterých jsem tak nějak spadla. Mám slušný plat, pěkný byt, stabilní život. Ale každý den se probouzím s pocitem, že je něco strašně špatně. Se mnou. Že jsem nějak vadná, neschopná, nerozhodná.
Hlasy mých rodičů se staly mým vnitřním kritikem. „Na tohle jsi moc hloupá.“ „Tohle je moc velká výzva.“ „Co když to zkazíš a všechny zklameš?“ Neustále pochybuju o každém svém kroku, o každém rozhodnutí. Jsem paralyzovaná strachem, že nejsem dost dobrá na nic.
A dnes, při pohledu na ten prázdný dokument, mě to napadlo. Co když to nebylo o mně? Co když to bylo o nich? Moji rodiče měli své stabilní, obyčejné životy. Táta úředník, máma učitelka ve školce. Měli své jisté. A možná se podvědomě báli, že bych mohla uspět v něčem, čemu oni nerozuměli. Že bych mohla odletět dál, než si oni kdy dovolili snít. Že bych je mohla přerůst.
Možná mi nestříhali křídla proto, že se báli mého pádu. Možná mi je stříhali proto, že se báli mého letu. Ta myšlenka je zničující. Představa, že lidé, kteří vás měli nejvíc podporovat, vás ve skutečnosti brzdili ze svých vlastních sobeckých strachů, je k nesnesení.
Ale je v ní i zvláštní úleva. Možná nejsem vadná. Možná jsem jen poslouchala špatné našeptávače. Možná ten pocit, že se mnou je něco špatně, není můj. Možná mi ho jen dali a já ho dvacet let nosila jako svůj vlastní.
Zavřela jsem notebook. Kolonku „Profesní cíl“ jsem nevyplnila. Ještě nevím, co tam napsat. Ale poprvé v životě mám pocit, že nemusím poslouchat ty hlasy, které mi říkají, co tam napsat nemůžu. A to je pro začátek možná ten nejdůležitější cíl ze všech.
Máte také pocit, že vám vaši blízcí bránili v úspěchu, i když tvrdili opak? Zápasíte s pochybnostmi, které vám v dětství zaseli do hlavy? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná společně najdeme cestu, jak se pohnout dál.
