Článek
Neděle, sedm večer. Čas, kdy se ozve máma. Vidím její jméno na displeji svého mobilu a žaludek se mi sevře v předtuše toho, co přijde. Ten rozhovor už znám nazpaměť. Bude to další kolo citového vydírání převlečeného za mateřský zájem, další připomínka, že jsem nevděčná dcera, která na své rodiče v Prostějově úplně zapomněla.
Zvednu to. „Ahoj mami.“ Hned po pozdravu přichází první výstřel. „No konečně! Už jsem si myslela, že se neozveš. Moniko, kdy už konečně přijedeš? Tři týdny jsi tu nebyla! To se ti po nás vůbec nestýská?“ Její hlas je plný výčitek. Cítím, jak se mi stahuje hrdlo.
Chvíli se snažím bránit. Vysvětluju, že v práci v Praze máme teď obrovský projekt, že sotva spím. A pak udělám tu chybu. Zkusím se podělit o kousek svého skutečného života, s naivní nadějí, že by ji to mohlo zajímat. „Představ si, mami, povýšili mě. Budu ten projekt vést, je to obrovská zodpovědnost, ale mám radost.“
Nastane vteřina ticha. Čekám na gratulaci, na otázku, na cokoliv. Místo toho slyším jenom: „Aha, no jo. Hlavně ať se z toho nepředřeš.“ Konec. Téma mého života bylo uzavřeno. Hned nato změní směr. „Hele, a představ si, že u Nováků si pořídili nového psa, zase nějakého vořecha, a ten štěká dnem i nocí, to je na zbláznění.“
A tak to pokračuje. Dalších deset minut poslouchám o sousedovic psovi, o slevách v Albertu a o tom, že tátu bolí záda. Na můj projekt, na moje pocity, na moji radost nebo strach se už nezeptá. Jsem jen posluchač. Vrbou pro její starosti, ale moje radosti a strasti jsou jen nezajímavý šum v pozadí.
Když hovor skončí, zůstanu sedět v tichu svého bytu a zírám do zdi. A v té chvíli mi to dojde v celé své absurdní nahotě. Proč tak zoufale chtějí, abych přijela? Proč jim tak vadí, že mě nevidí, když je jim úplně jedno, co prožívám? Když ani neví, jakou hudbu poslouchám, jakou knihu čtu, nebo co mě v noci budí ze sna?
Ta logika mi unikala. Bylo to, jako by si někdo stěžoval, že mu chybí kniha, kterou nikdy neotevřel. Chtějí moji fyzickou přítomnost, ale duši nechávají za dveřmi. Chtějí se na mě dívat u nedělního oběda, aby si mohli odškrtnout položku „rodinná sešlost“. Chtějí mě jako kulisu, jako důkaz pro okolí, že mají dceru, která se o ně zajímá.
Nechtějí Moniku. Chtějí tělo, které zaplní židli u stolu. Chtějí kartonovou figurínu s mým obličejem, která bude přikyvovat a usmívat se ve správných chvílích. Chtějí iluzi rodiny, ale skutečnou práci, kterou vztahy vyžadují – naslouchání, empatii, zvědavost – tu dělat nehodlají.
Najednou už nejsem zmatená. Jsem jen neskutečně, hluboce smutná. Ten jejich hlad po mně není láska. Je to forma vlastnictví. Je to potřeba kontroly. A já už v tomhle divadle hrát nechci. Nevadí mi být sama v bytě stovky kilometrů od nich. Mnohem víc sama se cítím během těch dvaceti minut telefonátu, kdy mluvím s lidmi, kteří mě porodili, ale nikdy se nenamáhali mě poznat.
Zažíváte tenhle matoucí paradox i vy? Chtějí vaši blízcí vaši přítomnost, ale ne vaši duši? Napište mi o tom na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení může být prvním krokem k pochopení.
