Článek
S mojí ženou Janou jsme spolu osm let a většinu času nám to klape. Miluji ji, ale existuje jedna věc, která mě pomalu, ale jistě přivádí k šílenství a která teď hrozí, že zničí celé naše manželství. Tou věcí je cestování. Každý výlet, každá dovolená, každá cesta delší než hodinu se s ní stává peklem na zemi. A já už jsem toho měl dost.
Jana pochází z druhého konce republiky a každý rok trvá na tom, že musíme na týden navštívit její rodiče. Dříve jsme létali, ale odkdy se nám narodila dcera, musíme jezdit autem. Je to cesta na tři dny tam a tři dny zpátky. A já si na to musím vzít celou svou dovolenou. Problém číslo jedna je její balení. Je to posedlost. I když jedeme jen na pár dní, dokáže zaplnit naše obrovské kombi až po strop.
Máme od firmy příspěvek na auto, takže jsme si pořídili velký a prostorný vůz. Ale ani to nestačí. Tentokrát ho naložila tak, že jsem přes hromadu věcí na sedadle spolujezdce ani neviděl do pravého zrcátka. Bylo to nebezpečné a hlavně naprosto zbytečné. Většinu věcí, které s sebou táhla, jsme samozřejmě vůbec nepoužili. A na každé zastávce na přespání jsem musel všechny ty desítky tašek a kufrů tahat do hotelu, protože se bála, že by nám je někdo ukradl.
Druhý problém, ještě horší než balení, je její nedochvilnost. Je to něco neuvěřitelného. Když jí řeknu, že musíme vyjet v deset dopoledne, vím, že budeme rádi, když se z hotelu vymotáme v poledne. Výsledkem je, že každý den začínáme cestu pozdě a pak trvá na tom, že musíme jet až do půlnoci, abychom to dohnali. Jsem pak úplně vyřízený a unavený. Není to žádná dovolená, je to jen stres a utrpení.
Minulý víkend se ale pohár mé trpělivosti naplnil až po okraj. Firma mě poslala na pětidenní pracovní konferenci do jednoho hezkého hotelu v horách. Těšil jsem se na to. Měl jsem mít hezký pokoj, dobré jídlo a hlavně chvíli klidu a možnost potkat se s lidmi z oboru. Dokonce jsem navrhl Janě, aby jela se mnou, že si uděláme hezký výlet a naši dvouletou dcerku pohlídá moje mamka.
Jana nadšeně souhlasila. Ale den před odjezdem všechno zrušila. Zavolala mé mámě, že hlídání nebude potřeba, a oznámila mi, že dcerka jede s námi. Moje představa klidné pracovní cesty vzala za své. A pak začalo balení. Znovu naplnila celé auto až po střechu. Pro pětidenní pobyt v hotelu s sebou táhla tašku plnou dek, další plnou ručníků a dvě obrovské tašky svého oblečení. Bylo to šílenství.
Řekl jsem jí, že to přehání, ale jen mávla rukou. A samozřejmě jsme vyjeli pozdě. O tři hodiny později, než jsme měli. Díky tomu jsem zmeškal celý úvodní večer konference, který je nejdůležitější pro seznámení a navázání kontaktů. Byl jsem naštvaný, ale držel jsem jazyk za zuby. Nechtěl jsem se hádat.
Náš krásný hotelový pokoj se během hodiny proměnil ve skladiště. Všude se válely hromady věcí, které vytahala z tašek a nikdy je nepoužila. Naše malá dcerka pak v tom chaosu udělala dílo zkázy a rozházela všechno ostatní. Bylo to k zbláznění.
Druhý den jsem chtěl jít alespoň na pár důležitých přednášek a setkání s dodavateli. Ale Jana mi řekla, že nikam nemůžu jít. Prý je naprosto ve stresu z toho, jaký je v pokoji nepořádek a že to sama s dítětem nezvládne uklidit. Ten nepořádek, který tam celý přitáhla ona! To byla poslední kapka.
V tu chvíli jsem vybuchl. „Už toho mám dost!“ řekl jsem jí. „Víš, že kvůli tobě je každá cesta naprosté peklo? Tvoje šílené balení a věčné zpoždění dělají z každého cestování jen utrpení a já už toho mám plné zuby!“
Čekal jsem cokoliv. Pláč, hádku, omluvu. Ale její reakce mě šokovala. Z její tváře se vytratila veškerá barva a s ledovým klidem řekla: „Aha. Takže ty jsi mě sem vzal jen proto, abys měl záminku mi tohle všechno vmést do tváře. Chtěl jsi jet sám, abys mě tady mohl podvádět, že jo?“
Zůstal jsem na ni zírat s otevřenou pusou. To nemohla myslet vážně. „Co to meleš? Vždyť jsem tě sem pozval já!“ Ale ona už byla v ráži. „Je mi to jasné. Jestli jsem pro tebe taková přítěž, tak se můžeme rovnou rozvést!“ křičela na mě.
Její slova mě naprosto ochromila. Z jediné upřímné věty, z mého zoufalého volání po troše normálnosti, udělala drama o nevěře a rozvodu. Zkazila mi pracovní cestu, udělala z našeho pokoje skladiště a teď mě ještě obvinila z těch nejhorších věcí.
Sedím teď v tom zaneřáděném hotelovém pokoji, dcera konečně spí a moje žena se mnou nemluví. Moje pracovní konference je v troskách a moje manželství visí na vlásku. A to všechno jen proto, že jsem se odvážil říct nahlas pravdu. Že cestování s ní je pro mě peklo.
