Článek
Minulý měsíc se nám narodilo naše čtvrté dítě, krásná holčička. S manželem, kterému je také sedmadvacet, jsme byli unavení, ale nesmírně šťastní. Náš malý byt na sídlišti je teď plný smíchu, pláče a chaosu, ale je to náš domov a my bychom neměnili. Protože byl porod veden císařským řezem, rozhodli jsme se s manželem pro jedno velké a definitivní řešení. Nechala jsem si při operaci rovnou podvázat vaječníky. Čtyři děti nám bohatě stačí a my se chceme naplno věnovat jim, ne se strachovat z dalšího neplánovaného těhotenství.
Pro nás oba to bylo jasné a společné rozhodnutí. Můj muž mě v tom stoprocentně podporoval. Cítili jsme úlevu a byli jsme rádi, že tuto kapitolu života máme uzavřenou a můžeme se soustředit na výchovu našich dětí. Nikdy by mě nenapadlo, že toto naše soukromé a osobní rozhodnutí způsobí tak obrovský rozruch v mé vlastní rodině a že se budu muset obhajovat za něco, co se týká jen a pouze mého vlastního těla.
Včera k nám na návštěvu přijel můj otec s macechou, aby se poprvé podívali na malou. Atmosféra byla zpočátku skvělá. Obdivovali miminko, nosili ho, a já jsem měla radost, že je vidím. Povídali jsme si o porodu a já jsem se mezi řečí zmínila, že když už jsem byla na operačním sále, nechala jsem si rovnou udělat i sterilizaci, abychom už nemuseli řešit antikoncepci a strach z dalšího těhotenství.
Řekla jsem to naprosto klidně a samozřejmě, jako bych mluvila o počasí. Očekávala jsem přikývnutí nebo možná nezájem. Místo toho ale v místnosti nastalo hrobové ticho. Otec i macecha na mě zůstali zírat s otevřenou pusou a v očích měli výraz naprostého šoku a zděšení. Nechápala jsem, co se děje.
„Cože jsi udělala?“ zeptal se otec nevěřícně. „Ty ses nechala…“ ani to nedokázal doříct. „Proč jsi nám nic neřekla? Jak sis to mohla dovolit udělat bez našeho vědomí?“ Jeho tón byl najednou plný výčitek a hněvu. Byla jsem tak zaskočená, že jsem se nezmohla na slovo.
„To je ostuda!“ přidala se macecha. „A co na to tvůj muž? Co když on bude chtít další děti? Přemýšlela jsi vůbec o něm?“ Její slova mě zasáhla jako facka. Nejenže zpochybňovala mé vlastní rozhodnutí, ale ještě naznačovala, že jsem nějak podvedla svého manžela a šla proti jeho vůli.
Snažila jsem se jim vysvětlit, že to bylo naše společné rozhodnutí. Že jsme o tom s manželem mluvili měsíce a že jsme oba naprosto spokojení s tím, že máme čtyři děti a další už nechceme. Ale oni mě vůbec neposlouchali. Jako by jejich mozek odmítal přijmout, že by můj muž mohl s něčím takovým souhlasit.
„Tomu nevěřím,“ řekl otec. „Každý chlap chce mít co nejvíc dětí, zvlášť syna,“ dodal, přestože máme dva kluky a dvě holky. Cítila jsem se naprosto ponížená. Mluvili o mně a mém manželství, jako bych byla nesvéprávná a můj muž hlupák, který se nechal ovlivnit. Jejich návštěva, která měla být radostná, se změnila v ošklivou hádku.
Krátce nato se uraženě zvedli a odešli. U dveří mi ještě macecha stihla říct, že jsem je hluboce zklamala. Zůstala jsem sedět v obývacím pokoji, s novorozencem v náručí a se slzami v očích. Co se to právě stalo? Proč mají pocit, že mají právo mluvit do tak intimních a osobních věcí?
Je mi dvacet sedm let. Jsem vdaná žena a matka čtyř dětí. Nejsem malá holka, která se musí rodičů ptát na svolení. Moje tělo a moje rozhodnutí o tom, kolik budu mít dětí, je čistě moje věc a věc mého manžela. Nikdo jiný, ani moji vlastní rodiče, do toho nemá co mluvit.
Jejich reakce mi ukázala, že mě stále nevidí jako dospělou ženu, ale jako své dítě, které musí poslouchat. A co je horší, naprosto nerespektují mého manžela a naše manželství. Tím, že zpochybnili jeho souhlas, z něj udělali podřízeného hlupáka a z našeho partnerského rozhodnutí jen můj sobecký rozmar.
Jsem z toho zmatená a zraněná. Místo abych si v klidu užívala šestinedělí a radovala se z naší kompletní rodiny, musím řešit tuhle absurdní situaci. Proč je pro ně tak těžké přijmout, že jsem dospělá a dělám svá vlastní rozhodnutí? Proč mají pocit, že jejich názor na počet mých dětí je důležitější než můj vlastní?
Miluji své rodiče, ale tentokrát překročili všechny hranice. Zkazili nám krásný den a zanechali ve mně pocit hořkosti a nepochopení. A já vím, že jim to jen tak nezapomenu. Moje rodina, to jsme teď já, můj muž a naše čtyři děti. A nikdo jiný nám do našeho života a do našich rozhodnutí mluvit nebude.
