Článek
S manželem Pavlem jsme spolu pět let a vždycky jsme byli skvělý tým. Je to ten nejlepší chlap, jakého znám. Pracovitý, hodný a milující. Poslední tři týdny pro něj ale byly jako peklo na zemi. V jeho práci, kde dělá mistra ve velké továrně, se stala obrovská chyba v jiném oddělení. Hrozilo, že firma přijde o miliony a o nejdůležitějšího zákazníka. A byl to právě Pavel a jeho tým, kdo musel tuhle katastrofu zažehnat.
Ty tři týdny jsem ho skoro neviděla. Pracoval osmnáct hodin denně. Někdy ani nepřišel domů a zůstal v práci přes noc, aby hned ráno mohl pokračovat. Když se občas nad ránem objevil ve dveřích, byl to jen jeho stín. Viděla jsem mu na tváři naprosté vyčerpání. Zhubnul, měl kruhy pod očima a sotva se držel na nohou. Bylo mi ho strašně líto. Snažila jsem se mu doma co nejvíc ulevit, aby se nemusel starat vůbec o nic.
Párkrát jsem se v noci probudila a on ještě nebyl v posteli. Našla jsem ho sedět u stolu v kuchyni, jak usnul s hlavou v talíři s večeří. Jindy zase usnul v oblečení z práce na zemi u postele, zatímco v koupelně ještě tekla sprcha. Nevím, kde bral sílu, aby to všechno zvládal. Obdivovala jsem ho a zároveň jsem se o něj neuvěřitelně bála.
Předevčírem v noci se vrátil domů už kolem půlnoci. Bylo to sice pozdě, ale mnohem dříve, než v poslední době chodíval. Vypadal jako duch, byl bledý a sotva stál, ale na tváři měl ten největší a nejšťastnější úsměv. „Dokázali jsme to,“ zašeptal a objal mě. „Je to hotové. Všechno je opravené.“ Řekl mi, že šéf jim dal za odměnu několik dní volna a do práce se má vrátit až příští týden. Snědl večeři, dal si sprchu a doslova se zhroutil do postele.
Druhý den ráno jsem vstala kolem deváté. Udělala jsem si snídani a užívala si to ticho a klid. Chtěla jsem Pavla vzbudit, ale když jsem ho viděla, jak tvrdě a hluboce spí, neměla jsem to srdce. Řekla jsem si, že ho nechám spát tak dlouho, jak bude potřebovat. Jeho tělo si ten odpočinek zasloužilo víc než cokoliv jiného.
Kolem poledne se u nás zastavili na návštěvě moji rodiče. Pracuji z domova a oni občas přijdou na kávu, zvlášť teď, když jsem v šestém měsíci těhotenství. Přivítala jsem je, uvařila kávu a sedli jsme si v obýváku. Asi po půl hodině se máma zeptala, kde je Pavel, protože viděla jeho auto na příjezdové cestě. Řekla jsem jim, že ještě spí.
Mámina tvář se okamžitě zachmuřila. Sjela mě přísným pohledem a řekla: „Je dvanáct hodin a on ještě spí? To je nepřijatelné, zvlášť když má doma těhotnou ženu. Měla bys ho jít vzbudit.“ Zůstala jsem na ni jen zírat. Myslela jsem si, že si dělá legraci. Ale ona to myslela smrtelně vážně.
Snažila jsem se jim v klidu vysvětlit, čím si Pavel v posledních třech týdnech prošel. Popsala jsem jim ty osmnáctihodinové směny, to, jak nespal a nejedl, jak byl na pokraji zhroucení. Myslela jsem, že to pochopí a budou mít soucit. Ale mýlila jsem se. Moji rodiče vůbec neposlouchali.
„To je sice hezké,“ řekla matka, „ale chlap má mít nějakou zodpovědnost. A je ostuda, aby spal do oběda, zatímco jeho těhotná žena je vzhůru.“ Trvala na tom, abych ho šla okamžitě vzbudit. Když viděla, že se k tomu nemám, postavila se a řekla: „Tak když to neuděláš ty, tak já ho půjdu vzbudit sama.“ A rázně vykročila směrem ke schodům do patra, kde máme ložnici.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten klid a trpělivost byly pryč. Vstala jsem a postavila jsem se jí do cesty, přímo před schody. „Nikam nepůjdeš,“ řekla jsem ledovým hlasem. „Necháš ho spát.“ Matka na mě jen zírala, šokovaná mým vzdorem.
„Jestli si myslíte, že je špatně, aby se můj muž pořádně vyspal po třech týdnech pekla, tak byste měli z tohoto domu okamžitě odejít,“ pokračovala jsem. „Protože já ho budit nebudu a nedovolím, aby ho budil někdo jiný. Bude spát tak dlouho, dokud se nevzbudí sám.“
„Ty nás vyhazuješ?“ zeptal se nevěřícně otec. „Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Jestli nedokážete respektovat mou prosbu, abyste nechali mého manžela na pokoji, tak tady nejste vítáni.“ Jejich návštěva netrvala ani hodinu. Uraženě a beze slova odešli.
Asi o hodinu později se mi rozvibroval telefon. A pak znovu. A znovu. Začala mi psát celá rodina. Tety, sestřenice, dokonce i moje sestra a bratr. Všichni mi nadávali, jak jsem si mohla dovolit vyhodit vlastní rodiče. Že jsem nevděčná a přeháním.
Snažila jsem se jim vysvětlit celou situaci, ale někteří z nich stále stáli na straně rodičů. Prý se o mě jen báli, protože jsem těhotná. Prý mi chtěli jen pomoct. Nechápala jsem, jak si někdo může myslet, že mi pomůže tím, že bude budit mého manžela, který se v práci dřel do úmoru pro naši rodinu.
Cítím se teď nepochopená a zrazená vlastní rodinou. Ale vím, že jsem udělala správnou věc. Postavila jsem se za svého muže. Chránila jsem jeho klid a jeho zdraví. Protože on je moje rodina. On a naše nenarozené dítě. A já budu svůj domov a své hnízdo bránit jako lvice proti komukoliv, i kdyby to měli být moji vlastní rodiče.
