Článek
Tchyně se k nám na pár týdnů nastěhovala. Dělala si rekonstrukci bytu a potřebovala někde zůstat, než to před Vánoci všechno dodělají. Problém je, že si s sebou přinesla jeden velmi specifický zvyk – nerespektování zavřených dveří. Zvláště těch od koupelny.
Začalo to nenápadně. Vpadla dovnitř, rychle zamumlala „jejda, promiň“ a zase zavřela. Po druhé příhodě během jednoho týdne mi došlo, že to asi nebude náhoda. Naštěstí mě ani jednou neviděla nahou, protože jsem si začala dávat pozor. Její chování bylo ale tak okaté, že mi z toho bylo úzko.
Snažila jsem se o tom mluvit se svým manželem Pepou. Jeho reakce? Naprosté zlehčování. „Prosím tě, vždyť je to rodina!“ mávl rukou. „A i kdyby tě náhodou viděla nahou, tak co? Je to přece máma!“ Ano, vážně tohle řekl. Cítila jsem se zrazená a absolutně nepochopená.
Vím, co si teď říkáte. Proč jsem prostě nezamykala? Má to svůj důvod. Když mi bylo pět, bratr mě pro zábavu zamkl v koupelně a já tam prožila několik hodin v panické hrůze. Od té doby mám trauma ze zamčených místností a ten pocit, že nemůžu ven, prostě nesnesu.
Když selhala diplomacie i prosby u manžela, rozhodla jsem se bojovat jejími vlastními zbraněmi. Rozhodla jsem se pro pasivně-agresivní divadlo. Začala jsem chodit do koupelny a čekat. Věděla jsem, že dřív nebo později přijde.
A taky že jo. Dveře se rozletěly a tchyně vpadla dovnitř. Jenže místo toho, aby mě načapala na záchodě, uviděla mě, jak stojím (plně oblečená) na záchodové míse v podivné póze připomínající chrlič. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou, snažila se zpracovat, co vidí, a pak beze slova zase zavřela. Příště mě našla, jak stojím čelem ke zdi se zdviženýma rukama. Její zmatené pohledy byly k nezaplacení.
Smích mě ale přešel, když si šla stěžovat Pepovi. Prý v koupelně „provádím nějaké podivné rituály“. Musela jsem s pravdou ven a vysvětlit, proč to dělám. A Pepa vybuchl. Začal na mě křičet, že jsem dětinská a že jsem jeho matku svým chováním vyděsila. Měla jsem se prý chovat dospěle a zamknout ty „zpropadené dveře“, místo abych hrála psychologické hry.
Teď je u nás doma ticho jako v hrobě. Tchyně se mnou nemluví a Pepa na mě tlačí, abych se jí omluvila dřív, než se odstěhuje. Já ale nevím. Ano, problém se zámkem je můj, ale její chování bylo taky naprosto přes čáru. Mám se omluvit za to, že jsem se bránila jediným způsobem, který mě napadl? Jedno vím jistě, štědrovečerní večeře bude letos zatraceně trapná.
Byla Alenina pomsta dětinská, nebo naprosto geniální? A měla by se omluvit? Pošlete mi svůj pohled na věc, nebo příběh o vaší vlastní tchyni, na pribehy.kral@seznam.cz. Těším se na vaše zážitky!
