Článek
Ať jde citové zanedbávání do háje. A s ním i každý, kdo tvrdí, že to není tak zlé jako fyzické týrání. Zkuste si den v mé kůži. Zkuste být generál, který má vést armádu do boje, ale nikdo vám nikdy neukázal, jak se drží meč. Tak se cítím. Každý den.
Všichni ode mě čekají, že budu fungovat. Že budu platit složenky, chodit na brigádu, plánovat si víkendy a večer si uvařím normální jídlo. Protože je mi kurva JEDENADVACET. Měla bych to umět. Jenže já to neumím.
Víte, co jsem dneska večeřela? Suchý rohlík. Ne proto, že bych neměla peníze, ale protože představa, že mám postavit vodu na špagety, osolit ji, hlídat, aby neutekla, a pak ještě řešit nějakou omáčku, je pro mě asi tak stejně složitá jako sestrojit jaderný reaktor. Můj dřez je plný nádobí, protože se bojím, že ho neumyju „správně“.
Jak se regulují emoce? Jak se člověk uklidní, když má pocit, že mu z hrudi vyskočí srdce a rozbije se o zeď? Jak se navazují přátelství? Lidi na mě mluví a já v hlavě panikařím. Slyším jen šum a usmívám se jako idiot, přikyvuju a modlím se, ať už ta konverzace skončí, než zjistí, že jsem úplně prázdná.
MÍT PRÁCI. To je vtip. Vydržela jsem měsíc ve skladu v Horních Počernicích, než mě vyhodili, protože jsem se rozbrečela, když na mě mistr zařval. Vydržela jsem tři týdny v kavárně, než jsem se sesypala z toho, že musím mluvit se stovkami cizích lidí denně.
A přitom navenek hraju divadlo. Mám nagelované nehty, koupené v akci. Nosím čisté oblečení, které peru s odporem jednou za dva týdny. Dokonce mám i Instagram, kde občas postnu fotku z procházky na Náplavce, abych vypadala normálně. Je to všechno lež. Jsem podvodnice.
A víte, čí je to vina? Proč já teď musím uklízet tenhle bordel? Ten bordel, který ve mně zanechali moji rodiče. Ti, kteří mě nikdy nevedli za ruku. Ti, kteří mi dali najíst a zaplatili lyžák, ale nikdy mě nenaučili, jak žít. Jak se postavit sám za sebe. Jak si říct o pomoc. Byla jsem přece to „hodné, samostatné dítě“.
Takže teď jsem tu. Ztracená, vyděšená a šíleně, šíleně naštvaná. Někdy si přeju, abych se vůbec nenarodila. Bylo by to mnohem jednodušší.
Cítíte se někdy ztracení ve světě dospělých, i když už byste „měli vědět, jak na to“? Možná je váš příběh podobný. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená tíha je poloviční tíha a nikdo by na ni neměl být sám.
