Článek
Pamatujete na devadesátky? Na dobu pevných linek s kroucenou šňůrou a tlustých telefonních seznamů Zlaté stránky? Pro mě, desetiletého kluka, to byl nekonečný zdroj zábavy. Mojí nejoblíbenější kratochvílí byly vtípky po telefonu.
Většinou to bylo nevinné. Náhodně jsem vytočil číslo, a když to na druhé straně někdo zvedl, jen jsem mlčel a ztěžka dýchal do sluchátka. Bavilo mě poslouchat to zmatené „Haló? Halóó? Je tam někdo?“, dokud to dotyčný nevydržel a nezavěsil.
Jednoho odpoledne jsem ale narazil na minu. Na druhé straně se ozvala paní středního věku, jejíž ječivý hlas by dokázal rozbít sklo. Okamžitě pochopila, že si z ní někdo utahuje, a místo zavěšení na mě spustila.
„Co si to dovoluješ, ty spratku jeden nevychovanej! Tohle je nepřijatelný!“ křičela do telefonu. Když poznala, že jsem dítě, ještě přidala na intenzitě.
Nevím proč, ale její tón mě strašně vytočil. Byl jsem vždycky hodný kluk, vzorný žák se samými jedničkami, kterého dospělí chválili. A teď mi nějaká cizí ženská nadávala. Když mě nazvala „drzým frackem“, něco se ve mně zlomilo. Cítil jsem se nespravedlivě obviněný a dostal jsem obrovskou chuť jí zkazit den.
Drze jsem se zasmál a řekl něco jako: „Jo? A co vy o tom víte, když jste blbá jak tágo.“ Na druhé straně nastalo šokované ticho. A pak se strhla lavina.
V tu chvíli jsem se utrhl ze řetězu jako nikdy předtím. Vychrlil jsem na ni všechny nadávky, které jsem kdy slyšel od starších kluků na hřišti nebo v dabovaných filmech. Nazval jsem ji starou ježibabou, ošklivou Múrou, krávou pitomou… Některé urážky byly na desetiletého kluka až komicky přehnané, jiné byly ale daleko za hranou.
V jednu chvíli paní zaječela: „Jen počkej, ty spratku, já mám tvoje číslo! Zavolám tvým rodičům!“ V té době byla identifikace volajícího vzácná a drahá technologie, takže jsem si byl jistý, že jen blafuje. S pocitem vítězství jsem jí práskl telefonem.
Neblafovala.
Asi o patnáct minut později zazvonila naše pevná linka v předsíni. Než jsem stihl zareagovat, zvedla to máma. Krev mi ztuhla v žilách. Slyšel jsem jen útržky máminy konverzace. Tón jejího hlasu byl zdvořilý, ale zároveň pochybovačný.
„Ne, to musí být nějaký omyl… Ne, opravdu, můj syn by nikdy nic takového neudělal.“
Byl jsem v koncích. Připravoval jsem se na výprask, na zaracha, na konec světa. Máma po chvíli zavolala na mě: „Lukášku, pojď sem na chvilku.“
Přišel jsem za ní a nasadil svůj nejandělštější výraz. „Volá tu nějaká paní,“ řekla máma a podezřívavě si mě měřila, „a tvrdí, že jsi jí před chvílí volal a hrozně jsi jí nadával. To je nesmysl, viď?“
Podíval jsem se jí do očí a s nevinností sobě vlastní jsem řekl: „Cože? Já? Ne… Vždyť jsem si celou dobu hrál u sebe v pokoji. Nikomu jsem nevolal.“
Mámin obličej se okamžitě uvolnil. „No jo, já si to myslela.“ Vrátila se k telefonu. „Právě jsem se ptala syna a říká, že nic takového neudělal. A já mu věřím. Upřímně, paní, zdá se mi, že nejste úplně v pořádku. Už nám prosím nevolejte, zřejmě jste si spletla číslo, nebo se vám to celé jen zdálo.“
Ze sluchátka se ozval tlumený jekot a příval dalších nadávek, tentokrát směrem k mé matce. Ta jen s klidem položila sluchátko na vidlici, pokrčila rameny a šla zpátky na zahrádku okopávat záhony.
Nikdy jsem se jí nepřiznal, že ta „bláznivá paní“ měla vlastně pravdu. Má pověst vzorného syna mě tenkrát zachránila před největším průšvihem mého dětství.
Udělali jste jako malí nějakou kulišárnu, která vám nečekaně prošla? Nebo máte příběh o tom, jak vás rodiče bránili, i když možná neměli? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz.
