Článek
Je úterý, pozdní odpoledne, a na hřišti v pražské Stromovce je příjemně živo. Pozoruju svého pětiletého syna Matěje, jak s nadšením pobíhá kolem prolézaček. Najednou se mu zamotá noha, zakopne a s žuchnutím dopadne na zem. Následuje vteřina ticha a pak se rozezní srdceryvný dětský pláč.
Běžím k němu a v útrobách se mi sevře něco ošklivého. Je to iracionální, automatický záblesk vzteku. V hlavě mi zní ozvěna hlasu mého otce, hluboká a děsivá: „PŘESTAŇ ŘVÁT!“ Musím se vědomě zastavit, zhluboka se nadechnout a ten jedovatý příkaz zahnat.
Kleknu si k Matějovi, který si drží odřené koleno a po tvářích mu tečou obrovské slzy. Zvednu ho do náruče, pevně ho obejmu a udělám pravý opak toho, co by udělal můj otec. „To je dobrý, Matěji,“ šeptám mu do vlasů. „To se stane. Klidně se vybreč, foukání pomůže a za chvilku to přebolí.“
A jak ho tak držím a on se v mém objetí pomalu uklidňuje, ta vzpomínka na mě udeří plnou silou. Je mi asi sedm. Sedím na koberci v obýváku a pláču. Už ani nevím proč. Možná jsem se uhodil, možná mi brácha sebral hračku. Pamatuju si jen ten pocit. A pak si pamatuju tátu. Jeho tvář staženou vzteky, jako by můj dětský pláč byl ten nejhorší prohřešek na světě.
„Okamžitě přestaň brečet!“ zařval. Ten příkaz byl tak plný hněvu, že jsem se lekl ještě víc. Snažil jsem se poslechnout, opravdu. Zadržoval jsem dech, polykal slzy, ale moje tělo mě zrazovalo. Pořád ze mě unikaly tiché vzlyky a popotahování.
A to bylo to nejhorší. Přišel blíž, sklonil se ke mně a zasyčel: „Pořád tady fňukáš. Řekl jsem ti, ať přestaneš!“ Ten jeho tón nesliboval nic dobrého. Pamatuju si ten mrazivý strach, tu hanbu, že nedokážu ovládnout vlastní tělo, tu zoufalou snahu být potichu, aby nepřišel trest.
Tehdy jsem se to naučil. Pláč je špatný. Smutek je špatný. Bolest je slabost, která provokuje hněv. A tak jsem si v sobě postavil přehradu. Všechny ty pocity jsem zamkl hluboko uvnitř a doufal, že je nikdo nenajde.
Sedím na lavičce, Matěj mi už klidně oddechuje na klíně a ukazuje mi tu malou odřeninu. A já přemýšlím o všech hádkách s manželkou, kdy mi vyčítala, že jsem jako ledovec. O všech situacích, kdy jsem nedokázal projevit soucit, protože mi to prostě nešlo. O tom, jak jsem se sám sebe ptal, proč jsem tak citově plochý.
Můj otec mě nenaučil jen potlačovat slzy. Naučil mě, že moje pocity jsou trestný čin. Že jejich projevování je nebezpečné.
Pohladím Matěje po zádech. Pořád ještě tiše popotahuje, ale už se usmívá. Je v bezpečí. Ví, že u mě může plakat. A já vím, že pokaždé, když ho takhle obejmu, léčím nejen jeho odřené koleno, ale i ty staré, hluboké rány v sobě. Pokaždé, když mu dám svolení plakat, dávám ho zpětně i tomu malému, vyděšenému klukovi, kterým jsem kdysi byl. A pomalu, krůček po krůčku, bořím tu přehradu, kterou ve mně táta postavil.
Byly vaše slzy v dětství důvodem k hněvu vašich rodičů? Museli jste se naučit potlačovat smutek a bolest? Nejste sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení je prvním krokem k uzdravení starých ran.
