Článek
Jmenuji se Mai, je mi čtyřicet pět let a jsem původem z Vietnamu. Přišla jsem sem, když mi bylo dvacet šest. Sama, bez rodiny, bez peněz. Vyrostla jsem v chudé vesnici, kde dodnes nemají zavedenou kanalizaci. Naučila jsem se česky, provozuji malé bistro a myslím, že jsem pro svou dceru Kristýnu vybudovala dobrý život.
Můj přízvuk je ale stále silný. A z dětství mi zůstaly některé zvyky. Schovávám plastové krabičky od jídla, nevyhazuji potraviny hned po datu expirace, pokud vypadají dobře, a ráda si pro sebe nakupuji oblečení v sekáčích. Nejsme chudí, ale nevidím důvod utrácet víc, než je nutné.
Pro Kristýnu mi ale peněz líto není. Kupuji jí drahé oblečení i kosmetiku, kterou si přeje. Přesto mám pocit, že se za mě stydí.
Když jdeme do restaurace, vždy se mě nervózně ptá, co si dám, a pak to objedná za mě. Nebo když mluvím s číšníkem a zakoktám se nebo hledám slovo, okamžitě mi skočí do řeči a začne mluvit za mě. Říkala jsem jí, že se mi to nelíbí, že to zvládnu sama. Ona jen odpoví: „Je to takhle jednodušší.“
Chodí na tenis a občas mají na soustředění přinést nějaké jídlo. Když navrhnu, že bych udělala své slavné domácí jarní závitky, naštve se. Prý to není „normální“ jídlo na takovou akci, ať radši upeču bábovku.
Nejhorší je to s předsudky. Mám pocit, že se bojí, abychom nenaplnily nějakou špatnou pověst o Asiatech. Vždy trvá na tom, abychom v restauracích nechávaly vysoké spropitné. Když nás jednou v jedné restauraci usadili a pak si nás půl hodiny nikdo nevšímal, Kristýna hned přišla s omluvou pro ně. Prý je to proto, že Asiaté nedávají dýška, takže se personál nemůže přetrhnout.
Když jsme na výletě a někde je cedule „Choďte jen po cestách“, neustále mě sleduje. Hlídá každý můj krok. Když se přiblížím ke kraji, chytne mě za ruku a táhne zpátky na střed cesty. Jako bych byla nesvéprávná. Cítím, že mi nevěří. Že si myslí, že se jako Vietnamka neumím chovat.
V poslední době se její nálada ještě zhoršila. Doneslo se mi, že někteří spolužáci mají rasistické poznámky. Od té doby je Kristýna uzavřená a smutná. Často ji slyším plakat v pokoji, ale když se jí snažím pomoct, jen se na mě naštve a dveře mi zavře před nosem.
Láme mi to srdce. Vidím, jak se trápí, a zároveň cítím její pohrdání. Chci jí pomoct, ale nevím jak. Chci, aby mě respektovala, a nevím, jak si o to říct, když každý můj pokus smete ze stolu.
Jsem její matka. Miluji ji víc než cokoliv na světě. Ale jak mám přemostit tu propast mezi námi, když se zdá, že na jedné straně stojí její stud a na druhé moje zlomené srdce?
Řešíte ve vaší rodině mezigenerační nebo kulturní nepochopení? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší najít ta správná slova s těmi nejbližšími.
