Článek
Musím se vám k něčemu přiznat. K něčemu, co je moje malé, temné tajemství. Mám takový zvyk. Pokaždé, když mi někdo půjčí klíč – obvykle od bytu, abych mu pohlídal kočku, zalil kytky, nebo vybral poštu, když je na dovolené – moje první cesta nevede k němu domů. Vede do toho malého zámečnictví v přízemí obchodního centra. Nechám si udělat kopii. Pro sebe.
Ne, nejsem zloděj. Nikdy jsem nikomu neukradl nic cenného. Tedy, kromě jídla nebo možná lahve alkoholu z ledničky. Ale o to mi nejde. Jde mi o ten pocit. O ten adrenalin, když vím, že můžu bez námahy vstoupit na místo, kam v tu chvíli nepatřím, aniž by o tom kdokoli věděl.
Mám už pěknou sbírku. Klíč od bytu mé nejlepší kamarádky Kláry. Od chaty rodičů mého bývalého přítele. Dokonce i od skladu a garáží z mé minulé práce. Je to jako mít sbírku tajných světů, do kterých můžu kdykoliv nahlédnout.
Třeba minulý týden. Míša byla s přítelem na prodlouženém víkendu v horách. Ve středu večer, kolem desáté, jsem prostě dostal tu chuť. Věděl jsem, že jsou pryč. Došel jsem k jejich domu, potichu odemkl dveře a vklouzl dovnitř. Srdce mi bušilo jako o závod. V tom bytě bylo absolutní ticho, jen tikot nástěnných hodin a tiché předení ledničky. Prošel jsem se po jejich obýváku, podíval se na fotky na poličce, přivoněl k jejímu parfému v koupelně. Otevřel jsem ledničku, vzal si kousek uzeného sýra a plechovku piva. Seděl jsem v jejich obýváku, ve tmě, a jen jsem poslouchal to ticho. Cítil jsem se jako duch. Jako neviditelný pozorovatel cizích životů.
Je to hnusné, já vím. Je to obrovské porušení důvěry. Kdyby se to provalilo, přišel bych o všechny přátele. Možná bych skončil i na policii. Ale ten pocit moci, ten pocit, že mám v ruce klíč nejen ke dveřím, ale i k jejich soukromí, ten je tak neuvěřitelně návykový. A já nevím, jestli s tím dokážu přestat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
