Článek
Bylo to tento týden, když mě máma vezla do školy. Zatáčela na křižovatce a asi se moc nedívala, protože to vzala zeširoka a srazila kluka, co jel na kole ke stojanům u školy. Vím, že chodí na naši školu, ale je z jiného ročníku. Naše auto přes něj přejelo a já slyšel, jak zařval.
Máma se ale ani na vteřinu nezastavila. Prostě jela dál. Říkal jsem jí, že musíme zavolat policii nebo záchranku, ale ona jen opakovala, že to on do nás vrazil, že prý kličkoval. A že přece nebudeme volat policii, když jsme nic neudělali. Pak mi řekla, ať jsem zticha, že ví, že udělám „správnou věc“.
Na Instagramu jsem pak viděl jeho fotku z nemocnice. Je celej pomlácenej a vypadá fakt hrozně. Od té doby je mi zle. Nemůžu jíst a je mi na zvracení. Vím, že máma udělala něco strašně špatného, a to vědomí, že mlčím, je k nesnesení. Nesměl jsem o tom říct ani tátovi, ale to je normální. Jsou rozvedení a já mu spoustu věcí říkat nesmím.
Když to někomu řeknu, mámu nejspíš zatknou a bude to moje vina. Ale když budu mlčet, asi se z toho pocitu viny zblázním. Co mám dělat, abych se přestal cítit takhle hrozně? Mám ji udat, nebo ne?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
