Článek
Ne velkou párty pro přátele, ale tichý, intimní večer jen pro nás dva. Děti jsem poslala k babičce, uvařila jsem oblíbené jídlo mého muže Petra, zapálila svíčky a otevřela lahev dobrého vína. Chtěla jsem, abychom si zavzpomínali, abychom si znovu řekli, co pro sebe znamenáme. Chtěla jsem romantiku.
Můj muž Petr je skvělý člověk. Je praktický, spolehlivý a má srdce na správném místě. Ale romantika není jeho silná stránka. Jeho mozek funguje v logických obvodech a tabulkách. Vyznání lásky od něj zní spíše jako technická specifikace. Já jsem se s tím za ty roky naučila žít. Ale v koutku duše jsem stále doufala, že jednou, při nějaké zvláštní příležitosti, odhodí svou pragmatickou slupku a řekne mi něco, z čeho se mi podlomí kolena. A naše patnácté výročí se mi zdálo jako ideální příležitost.
Večeře byla skvělá. Povídali jsme si, smáli se. A já jsem se rozhodla, že ho k té romantice trochu postrčím. Vzala jsem ho za ruku, podívala jsem se mu do očí a s lehkou nervozitou v hlase jsem se zeptala: „Miláčku, jsme spolu už patnáct let. Jsi se mnou pořád šťastný? Jsi spokojený?“
Čekala jsem, že řekne něco jako: „Jsi láska mého života.“ Nebo: „Nedokážu si život bez tebe představit.“ Nebo alespoň prosté: „Jsem s tebou moc šťastný.“
Petr se na mě vážně podíval. Odložil vidličku, opřel se do židle a zamyslel se. Bylo vidět, že mou otázku bere velmi zodpovědně a chce mi dát co nejpřesnější a nejupřímnější odpověď. V jeho očích jsem viděla, jak mu v hlavě šrotují ozubená kolečka. Po chvíli ticha konečně promluvil.
„Víš, že jo, Jitko,“ začal pomalu a rozvážně. „Zrovna jsem o tom nedávno přemýšlel. A musím říct, že jsem s tebou fakt moc spokojený.“ Srdce mi poskočilo radostí. To je ono, pomyslela jsem si. Teď to přijde.
A ono to přišlo. Ale ne tak, jak jsem čekala.
„Funguje to všechno skvěle,“ pokračoval s uznáním v hlase. „Jsi neuvěřitelně spolehlivá. Efektivní. Vlastně skoro bezporuchová. Je to jako s tou naší novou myčkou, co jsme si pořídili loni. Je tichá, úsporná, vždycky udělá, co má, a nádobí je perfektně čisté. Žádné problémy.“
Zůstala jsem na něj zírat. To přirovnání k myčce mě trochu zarazilo, ale on pokračoval dál, naprosto pohlcený svou logickou analýzou naší lásky.
„Nebo jako s tou naší novou chytrou televizí. Skvělý obraz, intuitivní ovládání, spousta funkcí, ale žádné zbytečné složitosti. Prostě to funguje. A přesně takový je život s tebou. Stabilní, předvídatelný v tom nejlepším slova smyslu, a s velmi nízkými provozními náklady na údržbu.“
Dokončil svůj monolog, usmál se na mě tím nejupřímnějším úsměvem a byl se svým výkonem očividně velmi spokojen. Čekal, že budu nadšená z jeho detailního a promyšleného komplimentu.
Já jsem ale jen seděla a nebyla jsem schopná slova. V hlavě mi zněla ozvěna jeho slov. Spolehlivá. Efektivní. Bezporuchová. Nízké provozní náklady. Myčka. Televize. Právě mě, svou ženu, matku svých dětí, přirovnal k domácímu spotřebiči. Neřekl, že jsem krásná. Neřekl, že jsem vtipná. Neřekl, že mě miluje pro to, jaká jsem. Řekl, že jsem dobrá investice. Že jsem funkční.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ale nebyly to slzy dojetí. Byly to slzy naprostého, totálního zoufalství. Všechna ta romantická nálada, kterou jsem se snažila vytvořit, byla pryč. Zbylo jen ticho, přerušované tichým bzučením lednice (dalšího spolehlivého spotřebiče).
Nemohla jsem se na něj ani zlobit. To bylo na tom to nejhorší. Viděla jsem v jeho očích, že to myslel jako ten největší kompliment. V jeho světě, ve světě čísel a efektivity, je spolehlivost a bezporuchovost tou nejvyšší hodnotou. A on mi právě řekl, že já jsem pro něj ta nejlepší, nejspolehlivější věc, jakou v životě má.
Pomalu jsem vstala od stolu. „Jsem nějaká unavená,“ zašeptala jsem. „Půjdu si asi lehnout.“ Nechala jsem ho tam sedět, zmateného z mé náhlé změny nálady. „Stalo se něco? Řekl jsem něco špatně?“ volal za mnou.
Ležela jsem v posteli, dívala se do stropu a přemýšlela jsem o našem manželství. Miluju ho. Vím, že on miluje mě. Ale taky vím, že mluvíme naprosto odlišnými jazyky. Pro něj je láska dobře fungující systém. Pro mě je to chaos plný emocí, citů a občas i nesmyslných gest.
A tak jsem se v den našeho patnáctého výročí dozvěděla, že jsem pro svého muže něco jako luxusní německý spotřebič. A já teď jen přemýšlím, jestli mu mám k našemu dalšímu výročí darovat prodlouženou záruku. Na sebe.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
