Článek
Nebyla jsem militantní nekuřačka, která by ho nutila chodit kouřit o tři patra níž. Byla jsem jen žena, která se bála o jeho zdraví, které vadil neustálý zápach v bytě a která si uměla spočítat, kolik peněz za ty roky doslova prohořel komínem. Každý rok jsem na něj zkoušela jinou taktiku – od propočtů, co všechno jsme si mohli za ty peníze koupit, přes strašení nemocemi až po tichou domácnost. Nic nezabíralo. Až do letošního jara.
Jednoho dne přišel domů od doktora s trochu zaraženým výrazem. Jeho obvyklý ranní kašel se zhoršil a lékař mu důrazně doporučil, aby s kouřením přestal, pokud se nechce v padesáti potýkat s vážnými problémy. To na něj konečně zapůsobilo. Večer přede mnou slavnostně rozdrtil poslední krabičku cigaret, vyhodil všechny zapalovače a s odhodláním v hlase prohlásil: „Tak, a je konec. Od zítřka jsem nekuřák. Definitivně.“
Byla jsem v euforii. Konečně! Můj muž se rozhodl pro zdraví, pro nás. Objala jsem ho, řekla jsem mu, jak jsem na něj pyšná, a slíbila mu maximální podporu. Vyčistila jsem všechny popelníky, vyprala záclony a těšila se na náš nový, voňavý život bez nikotinu.
První dny byly peklo, to nepopírám. Petr byl nervózní, podrážděný a neustále žvýkal nikotinové žvýkačky. Byl jako lev v kleci. Ale já jsem ho podporovala. Chválila jsem ho, vařila mu bylinkové čaje na uklidnění a odváděla jeho pozornost od chuti na cigaretu. Po týdnu se to začalo lepšit. Byl klidnější, veselejší a zdálo se, že to nejhorší máme za sebou. Byla jsem na něj neskutečně hrdá. Myslela jsem si, že jsme vyhráli.
Asi po třech týdnech jsem si ale začala všímat zvláštních věcí. Petr začal mít nové, podivné zvyky. Několikrát za den se zvedl a prohlásil: „Jdu jenom na chvilku na chodbu vyvětrat.“ Nebo: „Skočím se podívat, jestli není něco nového na nástěnce v přízemí.“ Byl pryč vždycky přesně pět až sedm minut. Když se vrátil, intenzivně žvýkal svou nikotinovou žvýkačku a já jsem si občas myslela, že z něj cítím slabý závan kouře. Ale vždycky jsem tu myšlenku zaplašila. Byla jsem paranoidní. Nechtěla jsem mu křivdit.
Pak začal trávit podezřele hodně času v hovoru s naší sousedkou, paní Dvořákovou. Je to milá, asi sedmdesátiletá vdova, která bydlí vedle nás. Bydlíme v paneláku, kde máme společnou pavlač, která slouží jako balkon. Z okna v kuchyni jsem často viděla, jak tam spolu stojí a povídají si. Paní Dvořáková byla silná kuřačka a na pavlači trávila spoustu času. Říkala jsem si, že je to od Petra hezké, že se s ní baví, že se stará o dobré sousedské vztahy.
Jednoho dne jsem se ale vrátila z nákupu dřív. Už když jsem vystoupila z výtahu, slyšela jsem z konce pavlače jejich hlasy. Zůstala jsem stát za rohem, nechtěla jsem je rušit. A pak jsem to uslyšela.
„No jo, pane Petře,“ říkal pisklavý hlas paní Dvořákové. „Ta moje stará už taky protestuje, že moc kouřím. Ale co má člověk dělat, když je to jediná radost, co mu na stará kolena zbyla.“ A pak jsem uslyšela hlas svého manžela. „Ani mi nemluvte, paní Dvořáková. Ta moje mi to taky zakázala. Kdyby věděla, že si k vám chodím tajně zapálit na balkon, tak by doma byl oheň na střeše. Ještěže jste taková tolerantní sousedka a půjčíte mi popelník.“ A pak jsem uslyšela ten zvuk. Ten nezaměnitelný, ostrý zvuk škrtnutí zapalovače.
V tu chvíli jsem necítila vztek. Cítila jsem jen obrovskou vlnu zklamání a zároveň absurdity. Můj muž, ten hrdina, který přestal kouřit, si tajně chodil zapálit na balkon k naší staré sousedce. Bylo to tak dětinské a trapné, že se mi chtělo smát i brečet zároveň. Potichu jsem odemkla dveře našeho bytu a vešla dovnitř. Nechala jsem dveře pootevřené.
O pár minut později vešel Petr. Vesele si prozpěvoval a v puse převaloval žvýkačku. „Ahoj, miláčku,“ řekl a chtěl mi dát pusu. Uhnula jsem. „Zrovna jsem prohodil pár slov s paní Dvořákovou, ptala se, jak se máme.“
Podívala jsem se na něj a nasadila jsem ten nejsladší a nejnevinnější úsměv. „To je hezké, Petře. A co jste probírali? Počasí? Nebo to, jaké značky cigaret nejlépe zamaskují ten tvůj tajný zlozvyk, když si je půjčuješ od důchodkyně?“
Ten výraz v jeho tváři. Nejdřív šok. Pak zděšení. A nakonec stud. Zrudl jako rak a nebyl schopen ze sebe vypravit jediné slovo. Vypadal jako malý kluk, kterého matka chytila při krádeži sušenek. V tu chvíli mi ho bylo skoro líto.
Večer se mi ke všemu přiznal. Že to prostě nevydržel, že chuť byla silnější. A že paní Dvořáková, ve své dobrotě, mu nabídla „balkonový azyl“, kde si bude moct v klidu a tajně zapálit, aniž by to já zjistila.
Náš nový nekuřácký život tím skončil. Ale něco se přece jen změnilo. Uzavřeli jsme novou dohodu. Přestala jsem ho nutit, aby přestal. A on mi přestal lhát. Teď kouří dál, ale už ne tajně. Chodí na náš balkon a já vím, že pokaždé, když potká na chodbě paní Dvořákovou, oba trochu zčervenají. Jeho velký slib sice selhal, ale aspoň náš domov přestal být místem plným lží a tajností. A to je možná cennější než byt provoněný čistým vzduchem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
