Článek
Víte, někdy už toho na vás je prostě moc. Můj Petr není zlý chlap, to ne, ale je to… jak to říct… věčný kritik a král gauče. Ať udělám cokoliv, nikdy to není dost dobré. Večeře není dost teplá, v televizi běží hlouposti, a proč jsem zase kupovala rohlíky v Kauflandu, když v Lidlu je mají lepší. Poslední dobou mám pocit, že můj život je jenom nekonečná šichta – buď v práci, kde pípám zboží u kasy, nebo doma, kde posluhuju a poslouchám, co všechno dělám špatně. Nemám chvíli pro sebe. Nikdy.
Když mi tedy ve čtvrtek odpoledne zavolala vedoucí, že se páteční směna kvůli nějaké změně v plánu ruší, první, co mě napadlo, byla euforická radost. A hned po ní drtivá úzkost. Co budu dělat celý den doma? Zase poslouchat, že jsem měla radši vzít tu přesčasovou směnu, protože peněz není nazbyt, a přitom mu dělat servis?
A pak to přišlo. Nápad tak drzý a osvobozující, až jsem se sama sobě divila. Prostě jsem si řekla dost.
V pátek ráno jsem vstala jako obvykle. Oblékla jsem si džíny a tričko a přes to to naše příšerné firemní triko s logem. Udělala jsem Petrovi snídani, dala mu pusu, jako bych odcházela vydělávat na chleba, a vyjela z našeho sídliště směr práce. Jenže na první křižovatce jsem to nestočila doprava, ale jela rovně. Směr dálnice.
Ten pocit v autě, když jsem si pustila staré pecky od Lucie, které Petr nesnáší, a věděla, že mám před sebou celý den jen pro sebe… to se nedá popsat. Bylo nádherné počasí, začátek června, takže u Mácháče ještě nebyly ty davy turistů a Pražáků. Zaparkovala jsem na poloprázdném parkovišti, v autě ze sebe sundala to pracovní triko, a jako deku si na písčitou pláž rozložila starou bundu, co vozím v kufru pro strýčka Příhodu.
A pak už jen božský klid. Sluníčko hřálo, voda byla studená jako psí čumák, ale čistá, a všude kolem voněly borovice. Koupila jsem si párek v rohlíku a malinovku a jen tak zírala na vodu. Nikdo po mně nic nechtěl. Nikdo mě nekritizoval. Byla jsem jen já a ten okamžik. Představovala jsem si Petra, jak si myslí, že někde útrpně rovnám zboží do regálů, a musela jsem se smát. Nebyl to škodolibý smích. Byl to smích někoho, kdo po dlouhé době konečně mohl volně dýchat. Bylo to jen pár hodin, ale připadalo mi to jako celá dovolená. Ten den mě nabil víc než cokoliv za poslední roky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
