Článek
Byli jsme spolu 24 let. Začali jsme spolu chodit, když mně bylo devatenáct a jí dvacet. V pětadvaceti jsme se vzali. Teď je nám přes čtyřicet. Máme rodinu. Tři děti ve věku od deseti do šestnácti let. A jejich životy se teď rozpadnou na kusy kvůli rozvodu.
Dal jsem jí celé své mládí. Zatímco moji kamarádi obráželi večírky, balili holky a užívali si svá dvacátá léta, já byl doma se svou přítelkyní. Zatímco oni po vysoké začali pracovat, bydlet sami a utrácet peníze, já byl ženatý. A zatímco oni si ve třiceti ještě užívali svobody, já už jsem měl děti.
Všechny ty oběti za to ale stály. Protože jsem ji miloval. Byl jsem ochotný se toho všeho vzdát, abych mohl být s ní. Jenže ona ne.
To, co jsem já považoval za dvě dekády blaženosti, pro ni bylo agónií. Nutila se do sexu se mnou. Milovali jsme se jen jednou dvakrát za pár týdnů a já se málem zbláznil, jak jsem se snažil přijít na to, co dělám špatně. Proč mě nechce. Odpověď je přitom tak prostá: ona mě prostě nikdy nechtěla.
Jsem naštvaný. Jsem na ni neskutečně naštvaný a cítím k ní nenávist. Chápu, byla v té lži tak hluboko, že bylo těžké najít cestu ven. Ale stejně mi lhala. Lhala mi skoro čtvrt století. Postavil jsem celý svůj život na lži, kterou mě krmila. Dal jsem jí víc než polovinu svého života. Dal jsem jí všechno a ona o to ani nestála.
A teď ode mě čeká, že ji pochopím. Že ji budu podporovat a nebudu v ní vidět padoucha. Ale já nemůžu. To, co udělala, je podlé. Je to horší než nevěra. To je naprosté vymazání celé naší společné minulosti, všech vzpomínek, všeho, co jsme vybudovali. Je to zrada, která mi drásá srdce.
Ale nemůžu jí to říct. Musím držet basu. Musím pro naše tři děti udržovat zdání jednotné, milující fronty. Aby svou matku stále viděly s láskou a ne jako zloducha, kterým pro mě je.
Nenávidím to. A nenávidím ji.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
