Článek
Mám ale jedno tajemství. Tajemství, za které se stydím a které ze mě v mých vlastních očích dělá malého kluka, ne dospělého muže. Tím tajemstvím je, že nemám přístup ke svým vlastním penězům. Veškeré naše finance spravuje moje žena Alena. A bez jejího svolení si nemůžu koupit ani to jedno pivo po práci.
Abych byl spravedlivý, na začátku to byl můj nápad. Nebo spíš, moje selhání k tomu vedlo. Když jsme byli mladí, krátce po svatbě, udělal jsem pár opravdu hloupých finančních rozhodnutí. Nechal jsem se nalákat na „zaručenou“ investici, která se ukázala být podvodem, a přišli jsme o většinu úspor. Byli jsme na dně. A byla to právě Alena, moje úžasná, praktická a neuvěřitelně organizovaná žena, která nás z toho dostala.
Vzala naše finance pevně do rukou. Vytvořila detailní rozpočet, seškrtala zbytečné výdaje a zavedla přísný řád. Navrhla, abychom všechny naše příjmy posílali na jeden společný účet, ke kterému bude mít přístup jen ona, aby měla přehled. Mně bude každý týden dávat do obálky hotovost na mé osobní výdaje – na obědy v práci a na drobnosti. Tehdy jsem s tím nadšeně souhlasil. Byl jsem jí neskonale vděčný. Zachránila nás. Předala jsem jí finanční kontrolu nad naším životem dobrovolně a s úlevou.
Problém je, že tenhle systém, který byl tehdy záchranou, se nikdy nezměnil. Uběhlo patnáct let. Dnes jsme na tom finančně skvěle. Máme splacenou hypotéku, hezké úspory a oba vyděláváme nadprůměrně. Ale já jsem stále v pozici školáka, který dostává kapesné. Každé pondělí ráno mi Alena na stůl položí obálku s přesně odpočítanou hotovostí na týden. A já se cítím poníženě.
Nejhorší jsou ty každodenní, drobné situace. Minulý týden jsem šel po práci s kolegy na jedno pivo. Oni si dali druhé, třetí. Já jsem si to nemohl dovolit. V peněžence jsem měl posledních padesát korun, které mi musely vydržet do dalšího pondělí. A tak jsem se v deset večer musel omluvit a jít domů, zatímco oni se dál bavili. Cítil jsem se trapně.
Nebo když si chci koupit novou knížku. Musím přijít za Alenou a požádat ji o „mimořádný výdaj“. Ona se na mě podívá přes brýle, zeptá se, jestli tu knížku opravdu potřebuju, a pak se jde podívat do svých tabulek, jestli se nám to tento měsíc vejde do rozpočtu. Občas mi to schválí, občas ne. Pokaždé si připadám jako žadatel o sociální dávky.
Moji přátelé si ze mě dělají legraci. „Zeptal ses Alenky, jestli si můžeš dát ještě jedno?“ říkají s úsměvem. Směju se s nimi, ale uvnitř mě to bolí. Vím, že to nemyslí zle, ale trefují se do mého citlivého místa. Do mého pocitu, že nejsem plnohodnotný muž.
Několikrát jsem se snažil s Alenou o tom mluvit. Snažil jsem se jí vysvětlit, že už nejsme v krizi. Že bych chtěl mít taky svou vlastní platební kartu, svůj vlastní malý účet, pocit svobody. Ale ona to nechápe. Nebo spíš, nechce to pochopit.
Pokaždé, když to téma otevřu, vytáhne své desky s grafy a tabulkami. „Podívej se, Petře,“ řekne klidným, racionálním hlasem. „Tenhle systém funguje. Máme úspory, jsme v plusu. Proč bychom měli měnit něco, co není rozbité?“ A pak vždycky přijde ten její hlavní argument. Ten, proti kterému nemám obranu. „Pamatuješ si, jak to dopadlo, když jsi měl na starosti peníze ty? Chceš, abychom se tam vrátili?“
A já zmlknu. Protože vím, že má pravdu. Tehdy jsem selhal. A ona mi to tímhle způsobem bude připomínat do konce života. Myslím, že pro ni ten systém není jen o penězích. Je to o kontrole. O pocitu bezpečí, který jí to dává. Bojí se, že když mi dá volnost, zase udělám nějakou hloupost. A tak mě raději drží na krátkém vodítku.
Miluju svou ženu. Vím, že to všechno dělá, protože se o naši rodinu bojí a chce pro nás to nejlepší. Ale ten její strach a potřeba kontroly mě pomalu dusí. Cítím se jako ve zlaté kleci. Mám všechno, co bych si mohl přát, ale nemám to nejdůležitější – pocit vlastní důstojnosti a svobody.
A tak každý den hraju tu svou roli. Ráno si vezmu obálku s penězi, poděkuju, a jdu do práce, kde řídím tým lidí a rozhoduju o velkých projektech. A večer se vracím domů, kde se musím zeptat své ženy, jestli si můžu koupit lístek do kina. Je to absurdní, je to smutné, a já nevím, jak z toho ven.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
