Článek
Určitě si to užij, pokecáš s holkama, zavzpomínáte. Bude to fajn večer,“ řekl jsem s úsměvem a dal jí pusu. Uvnitř mě ale začal hlodat malý, ošklivý červíček jménem nejistota. Věděl jsem totiž, kdo na ten sraz s největší pravděpodobností taky půjde. On. Marek. Její první velká láska.
V našem patnáctiletém manželství jeho jméno padlo jen párkrát, obvykle při prohlížení starých fotek nebo při nějaké nostalgické vzpomínce. Byl to ten kluk, se kterým chodila v osmé a deváté třídě. Ten, se kterým prožila první polibek za školou a první držení za ruce v kině. V mých představách byl Marek zamrzlý v čase jako deváťácký idol – vysoký, sportovní, s drzým úsměvem. Byl to mýtus, duch, se kterým jsem nemohl soupeřit. A teď se ten duch měl zhmotnit.
V den srazu byla Eva jako vyměněná. Už od odpoledne pobíhala po bytě, zkoušela si různé outfity a nemohla se rozhodnout. Nakonec si vybrala šaty, které jsem na ní dlouho neviděl a ve kterých vypadala naprosto úchvatně. Pečlivě se nalíčila, navoněla a v očích měla jiskru plnou očekávání, jakou jsem u ní neviděl léta. Když odcházela, vypadala o deset let mladší a plná života. „Neboj, vrátím se brzy,“ zavolala na mě ze dveří. Můj žaludek se sevřel.
Zůstal jsem sám v tichém bytě. Pustil jsem si v televizi nějaký akční film, abych se zabavil, ale vůbec jsem ho nevnímal. Myšlenky mi neustále utíkaly k ní. Co tam asi dělá? Jaké to je, potkat všechny ty lidi po takové době? A hlavně, co se stane, až potká jeho? Představoval jsem si to v živých barvách. Uvidí se přes celou místnost, jejich pohledy se střetnou, čas se na chvíli zastaví. Budou se smát, vzpomínat, tančit spolu ploužák na nějaký starý hit. Ta představa mi byla fyzicky nepříjemná.
Kolem jedenácté večer mi od ní přišla zpráva. „Je tu super sranda, potkala jsem Janu a Lucku! Vypadají pořád stejně, jenom starší :)“ Odpověděl jsem smajlíkem a čekal jsem na další zprávy. Ale už žádné nepřišly. Telefon ztichl. A moje představivost se rozjela na plné obrátky. Proč nepíše? Je tak zabraná do hovoru… s ním? Každá minuta se vlekla jako hodina. Šel jsem si lehnout, ale nemohl jsem usnout. Jen jsem zíral do stropu a poslouchal tikot hodin. Půlnoc. Jedna hodina ráno. Dvě.
Když se klíč v zámku otočil téměř ve čtyři ráno, byl jsem naprosto probuzený a plný potlačované úzkosti. Eva vešla do předsíně, lehce ovíněná, tváře jí hořely a zářila štěstím a energií. Vypadala, jako by se právě vrátila z nejlepšího večírku svého života. A ten pohled mě z nějakého důvodu naštval ještě víc. Já jsem tu protrpěl bezesnou noc plnou nejistoty a ona si přijde domů, jako by se nic nedělo.
„Tak jaký to bylo?“ zeptal jsem se a snažil se, aby můj hlas zněl co nejvíc lhostejně. Její odpověď byla jako rána pěstí. „Bylo to naprosto úžasný!“ vydechla a shodila si boty. „Ani nevíš, koho všechno jsem potkala! A představ si, byl tam i Marek!“ Její hlas při vyslovení jeho jména získal zvláštní, zasněný tón.
„Aha. A jakej byl?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi stahuje hrdlo. „Vůbec se nezměnil!“ pokračovala nadšeně. „Jasně, má trochu břicho a míň vlasů, ale jinak je to pořád ten stejnej skvělej, vtipnej kluk. Ukazoval mi fotky svých dětí, má dvě holky. A má stavební firmu. Povídali jsme si snad tři hodiny v kuse, smáli jsme se starým historkám. Bylo to, jako by se čas vrátil zpátky.“
„Skvělej kluk.“ Ta slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Neřekla „pan Novák“ nebo „Marek“. Řekla „kluk“. Jako by mluvila o tom patnáctiletém idolovi, ne o čtyřicetiletém chlapovi s hypotékou. Tři hodiny. Tři hodiny si povídala s ním. Se mnou si takhle dlouho v kuse nepovídala ani nepamatuju. „A o čem jste se bavili?“ zkoušel jsem to dál, i když jsem věděl, že se jen trápím. „Ále, jen tak, o všem a o ničem. Vzpomínali jsme na školu, na lyžák, na starý časy. Bylo to hrozně fajn,“ odpověděla, naprosto netušíc, jakou bouři ve mně její slova způsobují.
Druhý den ráno jsem byl zamlklý a podrážděný. Eva, která měla lehkou kocovinu, nechápala, co se děje. „Co ti je? Jsi nějaký divný. To se zlobíš, že jsem přišla pozdě?“ ptala se. Nechtěl jsem jí přiznat, že žárlím. Připadal bych si jako slaboch, jako stíhačka. A tak jsem jen zamumlal, že jsem se špatně vyspal. Celý den viselo mezi námi napětí. Já jsem si v hlavě přehrával její slova a představoval si všechny detaily jejího tříhodinového rozhovoru s Markem. Ona byla zmatená z mého chování.
Večer už to nevydržela. „Petře, prosím tě, řekni mi, co se děje. Tohle ticho mě zabíjí.“ Podíval jsem se na ni. „Ten tvůj ‚skvělej kluk‘,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby to neznělo ublíženě. „Zdálo se, že jsi z něj byla trochu moc nadšená.“
Eva na mě chvíli zírala. A pak se rozesmála. „Ty žárlíš?“ zeptala se nevěřícně. „Ty žárlíš na Marka? Na kluka, se kterým jsem chodila v deváté třídě a dala mu pusu za tělocvičnou? Petře, proboha, vždyť je to čtyřicetiletý chlap, co si stěžuje na záda a má větší břicho než ty. Bylo to jen milé, nostalgické setkání. Nic víc.“ Pak ke mně přišla a objala mě. „Já miluju tebe, ty můj blázne. Jsi můj muž, ne kluk ze základky.“
Cítil jsem se jako idiot. Ale i když mi to řekla, ten pocit nejistoty úplně nezmizel. Ten večer mi neukázal, že mě Eva nemiluje. Ukázal mi jen to, že v ní stále existuje malý kousek její minulosti, ke kterému já nemám přístup. A že já, i po patnácti letech, jsem pořád trochu nejistý kluk, který se bojí, že není tak dobrý jako ten první. Třídní sraz neskončil nevěrou, ale odhalil malou, tenkou prasklinu v mém vlastním sebevědomí, o které jsem do té doby nevěděl.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
