Článek
Dámy a pánové, tohle bude dlouhé. A drsné. Omlouvám se za to, ale nosím to v sobě strašnou spoustu let a můj terapeut mi poradil, abych to všechno sepsal, abych se v tom nějak vyznal. On mi samozřejmě neradil, abych to věšel na internet, ale já to prostě potřebuju slyšet i od jiných lidí. Pořád vlastně nevím, jak se k tomu všemu cítím, ani po těch letech. Vím, že jsem spoustu věcí udělal špatně. Snažil jsem se, jak jsem nejlíp uměl, ale…
Náš syn Pavel, ten byl prostě… zlý. Hrozně zlý. Jestli jste viděli ten film „Musíme si promluvit o Kevinovi“, tak to vám hodně pomůže pochopit, o čem mluvím. Když jsem ten film viděl, přísahám Bohu, myslel jsem, že koukám na dokument o svém životě. Jako by autor musel mít u nás doma schované kamery, tak přesné to bylo. Jediný rozdíl byl, že v tom filmu se ten kluk před otcem tvářil normálně a svou pravou povahu ukazoval jen matce. U Pavla žádná maska nebyla. Jeho šílené chování bylo stejné ke všem.
Od narození byl Pavel jiný. Přišel na svět už… špatný. Byl plánovaný, s Marií jsme se o dítě snažili a byli jsme nadšení, když se narodil. Byl chtěný a milovaný. Zasypávali jsme ho láskou, snažili se mu dát šťastné dětství. Ale od dne, kdy jsme si ho přinesli z porodnice, byl nešťastný. Prořval třináct měsíců v kuse. Nepřeháním, třináct měsíců bez přestávky, řval, dokud neměl hlas, a pak řval dál, jen jste viděli tu jeho malou, zkroucenou tvářičku a žádný zvuk z něj nešel, úplně chraptěl. Někdy doslova plakal ze spaní, nikdy jsem nic takového u jiného dítěte neviděl ani o tom neslyšel. Běhali jsme s ním po doktorech, specialistech, zkoušeli měnit stravu, chovali ho, houpali, hračky, zavinování, hudba, kolotoče nad postýlkou, všechno, co nás napadlo. Nic nepomohlo. Třináct měsíců skřípavého, drásavého pekla beze spánku.
Když konečně přešel tu řvoucí fázi, mysleli jsme si, že máme vyhráno. Ale rychle se ukázalo, že z nějakého neznámého důvodu byl prostě naštvaný, že je naživu. Nikdy jsem toho kluka neviděl se upřímně, radostně usmát. Mockrát jsem ho viděl se šklebit takovým tím zlým, ošklivým úšklebkem, když měl zvrácenou radost z toho, že někomu způsobil bolest, utrpení, nebo že porušil nějaké pravidlo. Ale úsměv z opravdové radosti z něčeho hezkého? Ne, nikdy. Ani jednou. Neměl zájem o nic pozitivního; byl poháněný nenávistí a všechno, co dělal, směřovalo k ní.
Jakmile začal chodit, jeho životní misí bylo ničit věci. Rozbil nebo se snažil rozbít všechno, co mu přišlo pod ruku, rozmlátit to, rozkousat, hodit do záchodu, cokoliv. Po čase přišel na to, jak si sundat plínku, a s velkou radostí kadil a čůral, kdekoli mohl. Pak zjistil, že to může schovávat, a začal to dělat na místech, kde jsme to hned nenašli, rozmazával to do koberců, takže se to ještě hůř uklízelo a dům smrděl. Když byl starší (tak mezi devíti a patnácti lety), kadil a čůral nám do postele, dokud jsme si na dveře nedali zámek; pak prostě udělal hromádku na chodbě před naším pokojem. Ta biologická válka začala, když mu byly asi dva a půl roku, a nikdy z toho nevyrostl.
Zkusím to zrychlit, protože bych o tomhle mohl vyprávět dny, ale jak rostl, stával se čím dál tím nezvladatelnějším. Kousal, kopal, ječel, škrábal a plival na každého, kdo se s ním snažil cokoliv dělat. Dvakrát ho vyhodili ze školy, než mu bylo devět, pak ho vzali zpátky a pak ho vyhodili nadobro, musel změnit školu. V té další ho dali do speciální třídy, kde ho drželi dál od ostatních žáků. Museli jsme nainstalovat dveře se zámkem na kuchyň, protože kradl nože a používal je k ničení zdí a nábytku nebo s nimi honil lidi. Když mu bylo deset, dost ošklivě mě bodnul do boku a do zadku, jizvy mám dodnes. Jak stárnul, stával se temnějším. Začal podpalovat věci a týrat zvířata v okolí. U parku blízko našeho domu se potuloval toulavý pes, Pavel ho oslepil na jedno oko grilovací vidličkou. Kočkám namáčel ocasy do benzínu a zapaloval je. Stal se z něj násilnický, smradlavý, zlý netvor, který žil v našem domě. Nemohli jsme s ním nic dělat.
A teď předem odpovím na tu tsunami zpráv, která se asi spustí: ANO, ten kluk chodil kurevsky na terapie. Dvakrát týdně k psychiatrovi, a bůhvíkolik různých léků mu za ty roky předepsali. Nic nefungovalo. Terapie nefungovala. Léky nefungovaly. Nic, kurva, nefungovalo. Byl jako jedovatý mrak nenávisti a vzteku, který útočil na všechno ve svém dosahu.
Když bylo Pavlovi šestnáct, Marie znovu otěhotněla. Nemůžu vám ani popsat, jak odlišná byla naše reakce. Místo radosti jsme cítili hrůzu. Tohle těhotenství nebylo plánované a my jsme vážně nevěděli, co dělat. Pavel byl tak nekonečná noční můra po šestnáct let, že jsme si nedokázali představit, že bychom začínali znovu od začátku. Hodně jsme mluvili o potratu, ale a) přístup k interrupcím tehdy nebyl tak snadný jako dnes a b) Marie byla velmi proti. Probírali jsme spoustu možností. Nakonec jsme se rozhodli, že Marie dítě donosí, a pokud by se ukázalo, že je taky „zlé“, dali bychom ho k adopci. Věděli jsme, že bychom to s dalším dítětem jako Pavel prostě nezvládli.
Narodila se nám dcera, Jana. Byla normální. Najednou jsme viděli, jaký měl náš život celou dobu být, jaké by to bylo, kdyby Pavel nebyl… sám sebou. Smála se věcem. Kojila se bez kousání (zuby sice ještě neměla, ale bylo vidět, že se prostě snaží jíst, ne urvat mámě prso). Po čtyřech měsících spala celou noc. Byla šťastná. Byla NORMÁLNÍ. Nedokážu popsat tu úlevu a štěstí, které jsme oba cítili, nemám na to slova.
A tady si myslím, že jsem se od Pavla začal opravdu odtahovat. Do té doby, ať už jsem udělal jakékoli chyby, vždycky jsem se pro něj snažil dělat to nejlepší, o tom jsem přesvědčený. Snažil jsem se mu pomáhat, milovat ho a starat se o něj, opravdu jsem se snažil. Ale když se narodila Jana, oba jsme se s Marií instinktivně obrátili k ní. Stala se naším středobodem, ne ze zlomyslnosti, ale prostě proto, že byla o tolik SNAZŠÍ. Byla tak šťastná a sladká, každý okamžik s ní byl jako kouzlo. Chápu, že to bylo špatně, ale upřímně jsme si nemohli pomoct. Nemám pro to lepší vysvětlení.
Pavla Mariino těhotenství nezajímalo, upřímně nevím, jestli to vůbec chápal, ale když jsme přinesli Janu domů, začal se chovat ještě hůř. Nemyslel jsem si, že je to možné, ale on to posunul ještě o stupeň výš. V té době mu bylo sedmnáct a my jsme měli denně šílené hádky, kdy jsme na sebe jen řvali. Obvykle po hádce vypadl z domu a zmizel na několik hodin, nebo se vrátil až druhý den ráno. Byla to úleva. Začal jsem se na naše hádky vlastně těšit, protože ho to na chvíli dostalo od nás pryč.
Po narození Jany můj vztah s Pavlem téměř zmizel, naše jediné interakce byly vzájemné řvaní. Marie na tom byla s ním ještě hůř, prostě už neměla žádnou sílu. V té době, kdyby Pavel byť jen vešel do stejné místnosti jako ona, prostě přestala dělat, co dělala, a začala ječet: „Vypadni ode mě, kurva! Zmiz! Vypadni!“ dokud neodešel. Začal trávit čím dál tím víc času mimo dům, což pro nás bylo požehnání. Nemám tušení, co venku dělal, ale byli jsme jen rádi, že to nemusíme snášet my.
Kvůli Pavlovu chování jsme hodně investovali do zámků po celém domě. Všechny ty levné, tenké interiérové dveře jsme vyměnili za silné, masivní dřevěné dveře, které nešly prokopnout, vybavené zámky na klíč, ke kterým jsme klíče nosili jen my s Marií. Vím, že to zní extrémně, ale zámky a těžké dveře byly nejlepší způsob, jak jsme si před ním vytvořili bezpečné prostory. A znovu, než mě zaplaví zprávy, nezamykal jsem syna v pokojích jako vězně, měl volný pohyb po domě a mohl si chodit, kam chtěl. My s Marií jsme se zamykali v pokojích, abychom se před ním ochránili, jestli něco, tak MY jsme byli vězni ve vlastním domě.
Ten den, o kterém chci mluvit, jsem se ráno s Pavlem pohádal a on vztekle odešel z domu. S Marií jsme si užívali trochu klidu v kuchyni, zatímco naše dcera spala u nás v ložnici. A pak Jana začala plakat. Každý rodič malých dětí vám řekne, že si na pláč svého dítěte zvyknete a po čase poznáte, co potřebuje, pláčou jinak, když mají hlad, potřebují přebalit, nebo jsou jen neklidné a chtějí pochovat. Miminka dokážou komunikovat docela dobře, než začnou mluvit. Tenhle pláč nebyl žádný z těch. Tenhle pláč byl děs. V okamžiku, kdy jsme to uslyšeli, jsme oba s Marií vyskočili ze židlí a běželi do ložnice. Dveře byly samozřejmě zamčené a trvalo pár vteřin, než jsme našli správný klíč a otevřeli.
Pavel byl v pokoji. Bydleli jsme v přízemním domku a ten parchant tam vlezl oknem, aby se k ní dostal. Stál nad její postýlkou s velkým kuchyňským nožem v ruce. Netuším, kde ho vzal, nebyl náš; naše nože jsme velmi pečlivě kontrolovali a vždycky je drželi v zamčených zásuvkách. Myslím, že ho možná ukradl některým sousedům. Už ji dvakrát řízl, jednou v oblasti bříška a jednou na paži. Viděl jsem, jak jí teče krev. Když jsem vešel do místnosti, přejížděl jí tupou stranou nože po tváři, neřezal, spíš ji tím lechtal, provokoval ji, zatímco ona ječela. Podíval se na nás a usmál se.
Než jsem si uvědomil, co dělám, už jsem byl v pohybu, běžel jsem, abych se postavil mezi ně. Nepřemýšlel jsem o tom, prostě jsem instinktivně jednal. I tak tam byla Marie rychleji, bylo to jako zrychlený film, dostala se k Pavlovi, odrazila mu ruku, nůž odletěl přes pokoj, a pak ho odstrčila celou vahou svého těla, tak silně, že odletěl od postýlky a odrazil se od zdi. Zvedl jsem dceru a držel ji, zatímco nás Marie kryla. Viděl jsem, jak se třese, skoro se kroutí. Pamatuju si pach té místnosti, zvuk ječení a nářku mé dcery. Výraz v Pavlově tváři, když tam stál. Prostě nic. Prázdný, mrtvý, v očích neměl nic, žádnou emoci. Vypadal pro mě jako mimozemšťan. Sledoval jsem, jak Marie udělala krok k němu. Mohl jsem natáhnout ruku a zastavit ji, ale neudělal jsem to. Udělala další krok, velmi blízko k němu. Znovu jsem ji mohl zastavit. Ale neudělal jsem to. Čekala, dívala se na něj snad tři až pět vteřin bez pohybu. A pak mu vrazila pěstí do obličeje.
Teď si možná představujete Marii jako typickou ženu, drobnou, něžnou, křehkou. To není ten případ. Marie sice byla drobná, ale něžná a křehká nebyla, nikdy, co ji znám. Od puberty boxovala. MMA tehdy neexistovalo, ale karate a box byly v té době velké, a Marie byla VELMI talentovaná amatérka. Vážila asi 60 kilo, měla hodně svalů a uměla udeřit. Měl jsem tehdy o 30 kilo víc než ona, a nepochybuju o tom, že ve skutečném souboji mezi námi by mě dokázala a chtěla zmlátit na placku. Nikdo z nás nikdy na Pavla v hněvu nevztáhl ruku, ale něco se v ní ten den zlomilo a všechny ty roky hněvu, bolesti, smutku a frustrace se prostě vylily ven. Když ho udeřila, hlava mu odletěla dozadu a z nosu mu začala téct krev. Sotva zareagoval, jen se na ni podíval s takovým šokovaným výrazem, jako by nechápal, co se právě stalo. Čekala další vteřinu. A pak ho udeřila znovu.
Mohl jsem natáhnout ruku a zastavit ji. Mohl jsem ji odtáhnout z místnosti, odvést ji pryč, uklidnit ji. Neudělal jsem to. Jen jsem tam stál a díval se, jak ho systematicky začíná mlátit na kaši. Pokaždé, když si zvedl ruce, aby si zakryl jednu část těla, vrazila mu do jiné, tělo, hlava, tělo, hlava, znovu a znovu. Začal ječet, křičet, řvát na ni, ať přestane. Byla to ta nejupřímnější reakce, jakou jsem u něj kdy na cokoliv za celý jeho život viděl. Ale ona nepřestávala. Sledoval jsem, jak se rozjíždí, bije tvrději, rychleji, zpracovává ho jako boxovací pytel. Pokusil se na ni máchnout a ona mu snadno uhnula. Byla na autopilotu, ponořená do svého tréninku. Stál jsem tam a díval se asi minutu. Pak jsem se k nim otočil zády a odnesl dceru z místnosti.
Odnesl jsem Janu do kuchyně a vykoupala ji v dřezu. Zjistil jsem, že ji řízl ještě potřetí, na chodidle. Všechny rány byly povrchové. Očistil jsem ji a držel, dokud se neuklidnila. Namazal jsem jí rány Framykoinem a zalepil náplastmi. V naší ložnici jsem slyšel Pavla křičet, nadávat Marii do nejhorších zrůd, vyhrožovat jí, že jí uřízne hlavu a ošuká její mrtvolu. Po chvíli jsem ho už neslyšel nic říkat, ani křičet. Předpokládal jsem, že musel být v bezvědomí. Ale pořád jsem slyšel, jak ho Marie bije.
Trvalo to dlouho. Dost dlouho na to, aby mi Jana usnula v náručí. Jen jsem seděl u kuchyňského stolu a čekal, až skončí. Konečně vyšla a sedla si naproti mně. Ruce měla oteklé a červené. Obličej a paže měla postříkané krví. Hruď se jí zvedala. Jen jsme na sebe mlčky zírali. Po chvíli jsem se jí zeptal: „Je mrtvý?“ Podívala se na mě a odpověděla: „Kurva doufám, že jo.“ Přikývl jsem. To bylo všechno, co k tomu bylo třeba říct. Dokonale jsem chápal, jak se cítí. Cítil jsem to stejně. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsme tam jen seděli a tiše čekali. Nakonec Marie začala plakat a šla se osprchovat. Já jsem jen zůstal tam, kde jsem byl, a držel naši dceru.
Po dlouhé době jsem uslyšel sténání a vzlyky z naší ložnice. Ukázalo se, že Pavel není mrtvý. Šel jsem se podívat, jak zlé to je, a bylo to… dost zlé. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl nikoho tak nemilosrdně zmláceného. Ležel na podlaze, válel se, z obličeje mu tekla krev, ležel v kaluži zvratků. Nos měl rozmáčknutý naplocho přes celý obličej, obě oči měl úplně oteklé, zavřené a už začínaly černat. Viděl jsem, že pár prstů má ohnutých v divných úhlech a počůral si kalhoty. Myslím, že mu musely chybět zuby, ale žádné jsem na podlaze neviděl a nemohl jsem mu nahlédnout do pusy, rty měl celé napuchlé a oteklé. Z pozdějšího rozhovoru s Marií vím, že mu systematicky zmlátila každou část těla, silně se zaměřila na nohy. Řekla mi, že ho opakovaně kopala do rozkroku, dokud ji neunavily nohy, a že mu bila tělo ještě dlouho poté, co ztratil vědomí.
Když Marie vyšla ze sprchy, pořád jsem nevěděl, co s Pavlem dělat. Nevěděl jsem, jestli zavolat policii nebo sanitku, odvézt ho do nemocnice sám, upřímně jsem neměl tušení, co dělat. Po chvíli jsem si uvědomil, že mi prostě už bylo jedno, co se s ním stane, a rozhodli jsme se ho prostě nechat žít nebo zemřít o samotě. V suterénu jsme měli malý byt pro hosty, který jsme nikdy moc nepoužívali, a my jsme se tam s Marií a Janou prostě přestěhovali. Horní patro domu jsme jednoduše přenechali Pavlovi a všechno zamkli, úplně jsme oddělili naše životy. Nahoře v kredencích bylo dost jídla, na pár týdnů nebo i víc, měl tam koupelnu a ložnice k použití. My jsme měli koupelnu v suterénu, malou kuchyňku a samostatný vchod, takže jsme prostě přestali chodit nahoru. Prostě jsme se rozhodli, že s ním končíme. Říkal jsem si, že počkáme, až mu dojde jídlo, a uvidíme, co se stane.
Během dalšího týdne jsme ho občas slyšeli nahoře pohybovat. Myslím, že většinu času jen ležel v posteli a zotavoval se. Já chodil do práce, dával jsem velký pozor, jestli na mě nezaútočí na příjezdové cestě, ale nikdy to neudělal. Marie zůstala doma s naší dcerou. Nikdy nebyla mimo náš dohled. Jednou v noci jsme slyšeli, jak nahoře šílí, něco rozbíjí a bouchá. Nereagovali jsme. Nikdy se ale nepokusil dostat dolů nebo se k nám přiblížit. Myslím, že se bál, že kdyby se k nám znovu přiblížil, Marie by na něm dokončila práci. Po třech týdnech v suterénu jsme už pár dní nic shora neslyšeli a já jsem se odvážil nahoru do hlavního patra domu.
Místo bylo zdemolované a po Pavlovi ani stopy. Byl pryč. Trvalo měsíce, než jsme opravili škody, které napáchal, a dali hlavní patro zase do normálu. Po zdech bylo rozmazané jídlo a výkaly, na podlaze rozbité sklo, ve zdech velké díry, ten dům úplně zničil. V rohu kuchyně strhal linoleum a do obýváku vyprázdnil celý pěnový hasicí přístroj. Jsem vděčný, že nám ten dům nezapálil i s námi uvnitř, upřímně nevím, proč to neudělal, ten kluk se zapalování věcí nebál. Potom jsem žil každý den ve strachu, že se vrátí, že nás z ničeho nic přepadne a pokusí se nás zabít. Asi o tři roky později jsme se přestěhovali a já se konečně přestal bát, že se znovu objeví, protože teď už neměl tušení, kde jsme. Konečně jsem se před ním cítil v bezpečí.
Tohle všechno se stalo už dávno. Pavel se narodil na jaře 1971, Jana v roce 1988. Jsem už starý muž, letos mi bude sedmdesát a Marie zemřela na rakovinu v roce 2016. Janě je teď přes třicet, po smrti Marie jsem se přestěhoval k ní a jejímu manželovi. Mám dvě vnučky a jsou radostí mého života. Párkrát do měsíce chodím k terapeutovi, abych o tom všem mluvil. Nevím, kde je Pavel. Naposledy jsem ho viděl, když ležel na podlaze naší ložnice, zkrvavený a zmlácený. Od té doby, co odešel, už přes třicet let, jsem o něm neslyšel. A ani nechci.
Nosím v sobě spoustu viny z té doby a spoustu rozporuplných emocí. Sám jsem ho nezbil, ale dovolil jsem, aby byl zbit, a myslel jsem si, že si to zaslouží. Byl jsem rád, že se to stalo. Nepokusil jsem se ho zabít, ale byl bych rád, kdyby zemřel. Řeknu, že doufám, že dokázal překonat své démony a někde žít normální život. Pokud toho nebyl schopen, pokud zůstal takový, jaký byl, pak opravdu doufám, že ho tam venku někdo zabil. Když jsem ho znal, byl to vzteklý pes, a ať už to dopadlo jakkoli, jen doufám, že tam venku už nikomu neubližuje.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
