Článek
Bylo mi osmnáct, studoval jsem na vysoké a bydlel jsem ve svém prvním pronajatém řadovém domku. Bylo to na konci osmdesátých let, kdy si i chudý student jako já mohl dovolit bydlet sám. Neměl jsem peněz nazbyt, ale byl jsem spokojený. Měl jsem střechu nad hlavou, klid na učení a malou zahrádku za domem. A právě ta zahrádka se stala zdrojem neuvěřitelné sousedské války.
Můj soused zprava, pan Novák, byl prototypem naštvaného a věčně nespokojeného chlapa. Kdykoliv jsme se potkali, odměřil si mě pohrdavým pohledem a na můj pozdrav jen něco zamručel. Bylo mi to jedno, nechtěl jsem se s nikým hádat. Problém byl v tom, že pan Novák byl posedlý dokonalým anglickým trávníkem. A můj trávník byl všechno, jen ne dokonalý.
Většina sousedů v naší ulici každé jaro lila na své zahrady tuny chemie, aby se zbavili plevele. Já jsem to dělat nechtěl. Zaprvé jsem na drahé postřiky neměl peníze. A zadruhé mi přišlo zbytečné trávit přírodu jedem jen kvůli pár pampeliškám. Můj trávník byl tedy přirozený, plný sedmikrásek a právě těch žlutých pampelišek. A to pana Nováka přivádělo k šílenství.
Pokaždé, když mě viděl, začal na mě křičet přes plot. „To se nestydíte?!“ volal. „Vždyť se na to nedá koukat! Nemáte žádnou sebeúctu! Kazíte vzhled celé čtvrti!“ Snažil jsem se mu slušně vysvětlit, že na chemii nemám peníze a že mi pampelišky nevadí. Ale on mě neposlouchal. Začal mi nadávat do „chudiny“ a „špindírů“.
Jednoho dne to vyvrcholilo. Vracel jsem se zrovna domů s pár kamarády ze školy. Když jsme vystupovali z auta, pan Novák vyletěl ze svého domu a z plných plic na mě zakřičel: „Zbavte se už konečně těch příšerných pampelišek!!!“ Pak si všiml mých kamarádů. Bylo vidět, že se na chvíli zastyděl, ale hned se zase vzchopil a začal mluvit přímo k nim. „Víte vůbec, že se váš kamarád přátelí s takovou chudinou? Jaký je to pocit?“
V tu chvíli mi došla trpělivost. Už jsem to nevydržel a ostře jsem mu řekl, ať se stará o sebe a dá mi pokoj. Ale věděl jsem, že tím to neskončí. A o pár dní později se to potvrdilo. Někdo mi zaklepal na dveře. Byl to úředník z městského úřadu. Prý přišel na základě stížnosti na „nebezpečný plevel“ na mé zahradě.
Jen jsem se usmál. Přesně tohle jsem čekal. A byl jsem připravený. Slušně jsem pána pozval dál a nabídl mu sklenici vody, protože byl horký den. Provedl jsem ho domem na zahradu. Úředník se rozhlédl po mém trávníku, plném bílých a žlutých hlaviček pampelišek, a jen si hluboce povzdechl.
Věděl jsem totiž, že nemůže nic dělat. Dávno předtím jsem si na úřadě zjistil, co je a co není podle městské vyhlášky považováno za nebezpečný plevel. A pampelišky na tom seznamu samozřejmě nebyly. Byl jsem naprosto v právu.
Úředník se mi omluvil za ztrátu času a řekl, že moje zahrada není „ani zdaleka“ problém. Pak odešel a já jsem ho slyšel, jak zvoní u pana Nováka. Stál jsem u dveří a s obrovským potěšením jsem poslouchal, jak mého souseda peskuje za to, že plýtvá jeho časem a obtěžuje své sousedy. Slyšel jsem, jak pan Novák koktá a snaží se bránit. „Ale my se na tu hrůzu nemůžeme ani dívat z terasy!“ naříkal. Úředník mu jen řekl, ať mi dá pokoj, a odešel.
A právě v tu chvíli, když jsem poslouchal to jeho fňukání, se mi v hlavě zrodil geniální nápad na pomstu. Věděl jsem, že pan Novák si rád odpoledne sedá na svou terasu. Počkal jsem si. Jakmile jsem ho tam zahlédl, vyšel jsem na svou zahradu.
Ignoroval jsem ho. Pomalu jsem se procházel po svém trávníku a sbíral jsem ty nejkrásnější, nejnačechranější bílé odkvetlé pampelišky plné semínek. Pak jsem přišel až k nízkému drátěnému plotu, který nás odděloval. Podíval jsem se mu zpříma do očí, zhluboka jsem se nadechl a vší silou jsem foukl do první pampelišky.
Tisíce malých padáčků se vznesly do vzduchu a vítr, který mi naštěstí foukal do zad, je unášel přímo na jeho dokonalý, chemicky ošetřený trávník. Zůstal na mě jen zírat s otevřenou pusou. „Co se děje, pane Nováku?“ zeptal jsem se s tím nejsladším úsměvem. „Jen dělám, co jste chtěl. Zbavuji se svých pampelišek.“
Začal na mě křičet, ale já jsem ho ignoroval. Vzal jsem další pampelišku a poslal mu tam další várku semínek. A pak další. Od toho dne, po několik dalších týdnů, pokaždé, když jsem ho viděl sedět na terase, jsem vyšel ven a poslal mu tam pozdrav v podobě tisíců nových pampeliškových semínek. Byla to ta nejsladší a nejtišší pomsta. A já jsem se jen těšil, jak krásně mu to na jaře pokvete.
