Článek
S Katkou jsme byli pět let. Pět let, které byly jako z nějakého přeslazeného filmu, na který bych se nikdy nepodíval, ale který jsem žil. Byla to láska z gymplu, která zázrakem přežila maturitu, vysokou v Olomouci i první společný podnájem v paneláku s umakartovým jádrem.
Miloval jsem ji ještě dřív, než jsme spolu poprvé promluvili na školním plese. Byla chytrá, vtipná, měla v očích jiskry, které dokázaly rozsvítit i ten nejpitomější den. Po promoci jsme se shodli, že je čas. Svatba, rodina, dům se zahradou, zlatý retrívr. Všechno bylo nalajnované. Aspoň jsem si to myslel.
Před pár měsíci přišla s tou větou. „Musíme si promluvit.“ Seděli jsme v naší kuchyni, ze které ještě voněla svíčková od nedělního oběda, a ona mi s ledovým klidem oznámila, že se rozhodla nemít děti. Nikdy.
Začala mluvit o přelidnění planety, o klimatické krizi, o tom, že nechce přivést dítě do tak nejistého světa. Já ji ale neposlouchal. V uších mi hučelo. V hlavě se mi točila jediná myšlenka: já tátou být chci. Vždycky jsem chtěl. Můj vlastní otec byl alkoholik, který se o nás nikdy nezajímal, a já si přísahal, že budu lepší. Že tuhle kletbu zlomím.
Když domluvila, podíval jsem se na ni a věděl jsem, že je konec. „Tak to je konec,“ řekl jsem a v krku jsem měl knedlík velký jako pěst. Rozbrečela se ona, rozbrečel jsem se já, ale neustoupil jsem. K čemu by byl vztah, kde každý míříme na úplně opačný konec vesmíru? Nehodlal jsem čekat a doufat, že si to za pět let rozmyslí.
Ještě ten večer jsem zavolal Radkovi. Mému nejlepšímu kamarádovi. Znali jsme se od pískoviště, kde jsme měnili kartičky pokémonů. Byl to můj brácha, moje rodina. Jeho máma, teta Hana, pro mě byla náhradní mámou, která mi mazala chleba se sádrou, když u nás doma v lednici nic nebylo.
Okamžitě řekl, ať se sbalím a přijedu k němu. Vzal jsem si jenom batoh a tašku s oblečením. Nechtěl jsem se do toho bytu vracet, nechtěl jsem vidět Katku. Nechtěl jsem cítit její vůni na polštáři. Radek byl hrdina. Slíbil, že mi zbytek věcí postupně převeze, kdykoliv si na něco vzpomenu. Aspoň jsem si myslel, že to pro mě dělá.
Včera to bylo přesně šest let, co jsme si s Katkou dali první pusu. Bylo mi příšerně. Napsal jsem Radkovi, že na to nechci být sám, ať si dáme pár piv, pustíme film a prostě budeme. Souhlasil.
Seděli jsme u něj v obýváku, ale byl duchem jinde. Pořád něco ťukal do mobilu, usmíval se na displej a sotva mě vnímal. Po dvou hodinách se zvedl, zamumlal, že mu „do toho něco vlezlo“, a prostě odešel. Nechal mě tam sedět samotného, s rozpitou lahví piva a dírou v hrudníku.
Byla to ta nejdelší a nejtemnější noc. Přiznávám bez mučení, že jsem brečel jako malý kluk. Z nějakého důvodu jsem ten den opravdu nechtěl být sám.
Radek se vrátil až skoro o půlnoci. Choval se divně, vyhýbal se mi pohledem. Zeptal jsem se, co se děje, jestli není teta Hana nemocná.
Ale ne. Posadil si mě na gauč. Na ten samý gauč, kde jsem ještě před pár hodinami fňukal. A řekl mi to. Prý se stěhuje. Ke Katce.
Začali si spolu pár týdnů po našem rozchodu. Prý je to láska jako trám. Prý ho Katka teď potřebuje víc než já. A tak mě tu nechá v tomhle bytě, kde jsem si myslel, že jsem našel útočiště, a odstěhuje se do mého starého bytu, do mé staré postele, k mé životní lásce.
Vůbec nevím, jak to mám zpracovat. Nevím, kdo z nich mi ublížil víc. Jestli ona, nebo on.
Aby toho nebylo málo, ráno jsem napsal našim společným kamarádům, co se stalo. Víte, co mi odpověděli? Že to vědí. A že to přece není žádná velká věc, protože já jsem byl ten, kdo se s Katkou rozešel.
Kam mám teď jít? Kamarádům už volat nemůžu. Moje bývalá mi zlomila srdce. Můj nejlepší přítel po něm ještě zadupal. A ta nejbližší rodina, kterou jsem kdy měl, teta Hana, je teď matkou toho, kdo mi vrazil kudlu do zad.
Sedím v jeho prázdném pokoji, dívám se z okna na šedivé sídliště a nevím, jestli mě víc bolí ta zrada, nebo ta drtivá samota, co po nich zbyla.
Prožili jste si také zradu, ze které se stále nemůžete vzpamatovat? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš otiskneme příště.
