Článek
S přítelkyní Luckou jsme spolu dva roky. Bydlíme ve startovacím bytě na sídlišti v Brně-Bystrci a myslím, že nám to klape. Až do včerejška jsem si myslel, že nám to klape naprosto dokonale.
Večer byl skvělý. Pustili jsme si film, dali si víno, pomilovali se. Teď jsme jen tak leželi vedle sebe, já ji objímal a pomalu jsem usínal. V hlavě mi šumělo příjemné ticho a pocit naprostého štěstí.
Z dřímot mě vytrhl její tichý hlas. „Miluješ mě bezpodmínečně, viď?“
Usmál jsem se do tmy. Tohle mi říká často, je to taková naše věc. „Jasně, lásko,“ zamumlal jsem. „Budu tě milovat, i kdybys měla jedno oko nebo dvanáct prstů.“ Bylo to myšleno jako vtip, jako potvrzení toho, že ji miluju za všech okolností.
Dala mi pusu. Všechno se zdálo být v pořádku.
Jenže pak dodala: „Takže kdybych se teď proměnila v oslici, pořád bys mě miloval?“
Zarazil jsem se. Cože? Bylo to tak nečekané a absurdní, že jsem se musel zasmát. Pořád jsem si myslel, že je to nějaká hra, pokračování mého vtipu.
„No, to nevím,“ řekl jsem pobaveně. „Miloval bych tě jako domácího mazlíčka, asi.“
V tu chvíli se atmosféra v místnosti změnila o sto osmdesát stupňů. Lucka se prudce posadila.
„To si děláš srandu?!“ vyjela na mě.
Zůstal jsem ležet a absolutně jsem nechápal, co se děje. Před pár vteřinami jsme se objímali a teď na mě křičí. „Jako mazlíčka… a to je všechno?“ zeptala se hlasem, ve kterém zněla upřímná urážka.
Snažil jsem se to zachránit. „No jasně… kdybys byla zvíře… co bys čekala, že budu dělat?“
„Že bys mě miloval tak, jak jsi právě před chvílí tvrdil!“ pokračovala. „Je vtipný, že kdyby ses v osla proměnil ty, já bych tě milovala dál bezpodmínečně a nechovala bych se k tobě jako ke zvířeti!“
Tohle už jsem nechápal vůbec. Jak se z mazlení po sexu dostaneme k hádce o tom, kdo by koho víc miloval, kdyby byl osel?
„Ale kdybys byla oslice, jak jinak bych tě měl milovat než jako mazlíčka?“ zeptal jsem se, už naprosto zoufalý. „Mám tě jako oslici brát na rande do kina nebo co?“
„Neříkám, že bys musel brát oslici na rande,“ odsekla. „Ale věděl bys, že jsem to uvnitř já! Proč by se tvoje láska najednou změnila jen kvůli mému vzhledu?!“
V tu chvíli jsem to vzdal. Cokoliv bych řekl, bylo by špatně. Tak jsem prostě mlčel. Díval jsem se do stropu a snažil se pochopit, kde jsem udělal chybu.
To ticho bylo horší než křik. Lucka se zvedla, potmě na sebe naštvaně hodila oblečení, vzala si peřinu a polštář a beze slova odkráčela do obýváku. Práskla za sebou dveřmi.
Zůstal jsem v posteli sám, najednou úplně probuzený. Pořád dokola si přehrávám ten rozhovor a za boha nemůžu přijít na to, co jsem řekl tak strašného.
Nechci, aby spala na gauči. Chci to napravit. Ale vůbec netuším jak. Bojím se za ní jít a říct cokoliv dalšího, abych to ještě nezhoršil. Co jsem měl na tu otázku proboha odpovědět?
Zažili jste hádku o naprosté absurditě, která ale odhalila něco hlubšího o vašem vztahu? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy ty nejdivnější hádky řeknou o nás nejvíc.
