Článek
S Lenkou jsme spolu tři roky. Před rokem jsem ji požádal o ruku, což nebylo žádné překvapení. Dlouhé měsíce předtím mi dávala najevo, že už by se ráda vdala. Náš vztah je většinou skvělý, a i když jsme oba trochu horké hlavy, hádáme se jen o běžných maličkostech.
O špercích nevím absolutně nic, ale strávil jsem spoustu času hledáním toho pravého prstenu. Radil jsem se s jejími dvěma nejlepšími kamarádkami a nakonec jsem za něj utratil skoro 90 tisíc korun. Když ho Lenka uviděla, brečela štěstím a vím jistě, že se jí opravdu líbil.
Letos v lednu mi Lenka volala celá v slzách. Cestou z práce prý někde ztratila prsten a netušila kde. Odešel jsem dřív z práce, abych jí ho pomohl hledat, ale protože jela metrem, bylo to beznadějné. Prsten byl navždy pryč.
Byla z toho očividně zdrcená, a tak jsem o pár týdnů později sáhl do úspor a koupil jí jiný. Nebyl tak drahý jako ten první, ale byl od stejného klenotníka a stále to byl krásný kousek za zhruba 60 tisíc.
Kolem června jsem si jednoho dne všiml, že už je to nějaká doba, co jsem ji viděl prsten nosit. Když jsem se zeptal, zbledla a přiznala se, že si ho asi sundala před spaním a teď je ztracený někde v našem bytě v Praze.
Tentokrát jsme hledali celé dny. Přeskládal jsem všechen nábytek, prohledal každý kout, dokonce jsem páčil lišty u plovoucí podlahy, ale prsten se dodnes nenašel.
V tu chvíli už nákup dalšího prstenu nepřicházel v úvahu. Zeptal jsem se jí tedy, jestli by raději chtěla a) levný náhradní prstýnek ze stříbra, než se vezmeme, nebo b) bude prozatím bez prstenu. Vybrala si možnost b.
Jednoho dne jsme byli na návštěvě u mé babičky, která se Lenky zeptala, kde má prsten. Když jsme jí řekli, že je ztracený, babička byla nesmírně laskavá. Zašla do ložnice a přinesla Lence jeden ze svých prstenů. Starý, rodinný šperk.
Lenka vypadala nadšeně a zdálo se, že je všechno konečně v pořádku. Až do tohoto týdne.
V pondělí jsem přišel domů a na stole ležel babiččin prsten, téměř k nepoznání zničený. Lenka s pláčem vysvětlovala, že se jí ráno nějak podařilo na něj šlápnout tak nešťastně, že ho úplně zdemolovala.
Okamžitě jsem vzal prsten do malého zlatnictví ve městě. Starý pan zlatník si ho prohlédl a smutně zavrtěl hlavou. Řekl mi, že pár kamínků chybí a původní osazení je tak zdeformované, že prsten už nikdy nebude jako dřív.
Pak ale dodal něco, z čeho mi přeběhl mráz po zádech. „Mladý pane,“ řekl, „jsem si jistý, že takové poškození nemůže vzniknout tím, že na něj někdo jen šlápne. Na tohle musel někdo použít velkou sílu, nebo spíš kleště.“
Když jsem se vrátil domů, opatrně jsem to Lence řekl a zeptal se jí, jestli si je stoprocentně jistá, že na něj jen šlápla.
Absolutně vybuchla. Začala na mě křičet, jestli ji nazývám lhářkou. Když jsem zmínil, co řekl zlatník, spustila hysterickou scénu o tom, že mě zajímají jen peníze a „cena“ těch prstenů.
Už jsou to dva dny a skoro jsme spolu nepromluvili. Vychází z naší ložnice jen na jídlo a pak se zase zavře.
A já tu sedím, držím v ruce zničený prsten po babičce a nevím, co si mám myslet. Dělá to schválně? A pokud ano, proč?
Setkali jste se ve vztahu s chováním, kterému jste nerozuměli, ale tušili jste, že se za ním skrývá něco víc? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
