Článek
Postávala kousek od služebního vchodu a něco si pro sebe mumlala o Pavlovi a o penězích, co jí prý dluží. Viděl jsem ji, ale totálně jsem ji ignoroval. Prostě jsem prošel kolem, ani slovo, a zamířil rovnou k autu. To ji zjevně vytočilo do běla. Počkala, až nasedneme, a těsně předtím, než parťák stihl nastartovat, se sehnula k záhonu s muškáty, vyrvala z něj dlažební kostku a vší silou ji mrštila na naše přední sklo.
Naštěstí jsou skla u našich antonů pancéřovaná. Ozvala se šílená rána a po skle se rozběhl pavouk prasklin, ale nerozsypalo se. Mířila přesně na místo spolujezdce, kde jsem seděl já. V tu chvíli jí asi došlo, že hodit šutrem po policejním autě před dvěma policajty přímo před služebnou nebyl úplně geniální tah. Otočila se na podpatku a dala se do běhu.
Vylétl jsem z auta a sprintoval za ní. Honička neměla dlouhého trvání, doběhla jen do parku, co je o ulici dál. A tam to začalo. Tam spustila tu největší a nejtrapnější scénu, jakou jsem za celou svou kariéru viděl. Místo aby se v klidu nechala spoutat, praštila sebou o zem a začala ječet o pomoc. Bylo sice brzy ráno, ale v parku už bylo plno lidí – pejskaři, běžci, lidi na cestě do práce. „Lidi, proboha, pomozte mi! Ten chlap mě napadl! Zavolejte policii, tohle není pravej policajt! Chce mě unést!“ řvala na celé kolo.
Všichni se zastavili a zírali na nás. Chlapi, ženy, děti, dokonce i psi přestali čmuchat. Čekali byste, že si s jednou ženskou poradím, ale nebylo to tak snadné. Škrábala, kousala, plivala na mě a několikrát mě dost bolestivě kopla. Upřímně, v tu chvíli jsem měl plné právo použít taser. Ale neudělal jsem to.
Naštěstí dorazil parťák s autem a společně se nám ji podařilo spoutat. Další problém byl dostat ji do auta. I s rukama za zády se vzpírala, kopala do dveří, rozcapila nohy, abychom ji nemohli naložit, a když už byla skoro uvnitř, zapřela se nohama o rám dveří. U toho nepřestávala vřískat, že jí lámeme kosti a že na tohle nemáme právo. Zatýkal jsem opilce, agresory i totální magory, ale tohle bylo to nejhloupější, co jsem kdy zažil.
Na služebně odmítala vystoupit. Museli jsme ji z té klece doslova vyrvat. Jakmile stála na nohou, okamžitě se dožadovala velitele. Marně jsme jí vysvětlovali, že ten s ní nic řešit nebude. Trvala na svém, tak jsme pro něj zašli. Šéf ji poznal z minula a moc nadšeně se netvářil.
Začala si na mě stěžovat. Ukázala na mě prstem a spustila, že jsem zneužil pravomoci, použil nepřiměřenou sílu na „křehkou ženu“ a brutálně ji narval do auta. Šéf si vyžádal záznam z mé kamery na uniformě. Přesně pro tyhle případy je nosíme. Přehrál záznam všem přítomným a pak se jí klidně zeptal: „Co to má znamenat, paní?“
„To se bráním o život! To je pud sebezáchovy! Myslela jsem, že vytáhne zbraň a střelí mě do hlavy!“ vyjekla. Šéf se nadechl. „Ne, paní. Tomuhle se říká maření výkonu úředního rozhodnutí. Když vám policista dá zákonný příkaz, máte poslechnout.“ A pak přišel zlatý hřeb. Podívala se na mě s čistou nenávistí a procedila: „Od buzerantů si poroučet nenechám!“
Bylo ticho. Obvinili ji z výtržnictví, útoku na úřední osobu a poškozování cizí věci. Když ji měli odvádět do cely, najednou se jí udělalo špatně. Bolest na hrudi, vysoký tlak, závratě. Všichni jsme věděli, že simuluje, ale pro jistotu jsme zavolali záchranku. Záchranáři ji prohlédli a – jaké to překvapení – byla naprosto v pořádku. Nechápala, že i kdyby ji odvezli do nemocnice, obvinění nezmizí a já bych tam jel s ní a seděl u její postele.
Když sanitka odjela, i našemu klidnému šéfovi už došla trpělivost. „Tak co, paní, tenhle cirkus už skončil, nebo se dočkáme ještě nějakého čísla?“ zeptal se jí. „Potrestáte ho?“ zeptala se a ukázala na mě. „Nebudu trestat policistu za to, že si dělal svou práci,“ odpověděl šéf. A pak se mu podívala zpříma do očí a zeptala se: „Vy jste taky buzerant?“
Ztuhnul jsem. Šéf ví, že jsem gay, protože mě kvůli ní donutila se mu svěřit už při jejím prvním incidentu. Okamžitě nařídil, aby ji odvedli. Ještě se domáhala telefonu, že zavolá synovi, aby jí zaplatil kauci. Zavolal jsem Pavlovi dřív. Když slyšel, že jeho matka sedí v cele, zněl skoro nadšeně. Samozřejmě ji v tom nechal. Zůstane tam až do soudu. A vzhledem k tomu, že už má záznam, byla bych překvapená, kdyby tentokrát nevyfásla trest natvrdo.
Stal se vám také příběh, který stojí za to sdílet? Ať už skončil dobře, nebo špatně, napište mi. Třeba právě ten váš otisknu příště. Adresa je pribehy.kral@seznam.cz.
