Článek
Došel jsem ke dveřím a zeptal se, kdo je tam. „Policie,“ ozvalo se zvenku. A to mi stačilo. Věděl jsem, že Pavel má pravdu. Nevím, jak to chodí jinde, ale u nás, když jste ve službě a jdete k někomu domů, musíte se představit příjmením, hodností a sdělit důvod své návštěvy. Rozhodně jen tak nezakřičíte „Policie!“.
Podíval jsem se kukátkem. Mladý kluk v uniformě, která se té naší dost podobala. Tmavě modrá, na rukávu znak. Ale spousta věcí chyběla. Přes uniformu sice měl naši reflexní vestu, ale na ní nebylo jméno, chyběla vysílačka i tělní kamera. A co bylo nejvíc do očí bijící – podíval jsem se mu na pas a místo služebního opasku se zbraní, pouty a obuškem tam měl jen obyčejný pásek, co drží kalhoty. Mohl by tím oblbnout nějakou babičku, ale ne mě.
Pustili jsme ho dovnitř. Požádal jsem ho, aby mi ukázal služební průkaz. Odmítl. To byla další obrovská červená vlajka. Policista nemá jediný důvod odmítnout prokázat svou totožnost. „A kde máte zbraň, pouta, taser? Zapomněl jste si všechno doma?“ ptal jsem se ho s kamennou tváří.
Nejdřív jsem si nemyslel, že v tom má prsty tchyně, ale pak se ten kluk zeptal na mé jméno a oznámil mi, že mě přišel zatknout, protože jsem se údajně nelegálně oženil s jiným mužem. V tu chvíli jsme s Pavlem oba pochopili, odkud vítr vane. „Máte zatykač?“ zeptal jsem se ho. Neměl. „Viděl jste mě osobně, jak se s někým nelegálně žením?“ Neviděl. „Jste vůbec skutečný policista?“ Nejste. Takže ruce pryč.
„Máte na prstě snubní prsten,“ trval na svém. To přece není žádný důkaz. Můžu si nosit jakýkoliv prsten chci. V tu chvíli jsem udělal to, co jsem jako policista udělat musel. Přisvojení si pravomoci úřední osoby je trestný čin. Oznámil jsem mu, že je zatčen. Pavel mezitím volal na naši služebnu, aby si pro něj přijela hlídka.
Ten kluk byl k smrti vyděšený. Okamžitě se přiznal. Nějaká žena mu prý zaplatila, aby se oblékl jako policista a přišel mě postrašit. Potřeboval peníze, tak souhlasil. Popsal ji a nebylo pochyb – přesně seděla na moji tchyni. Co mu ale neřekla, byla jedna drobná, leč zásadní informace: že já sám jsem policista.
Bylo mu jen dvacet a bylo vidět, že ho to upřímně mrzí a že se bojí následků. „Nikdy bych to neudělal, kdybych věděl, že jste polda,“ koktal. Na jednu stranu mi ho bylo líto, protože ho zmanipuloval někdo starší a zlejší, ale na druhou stranu – chlape, jsi dospělý. Máš mít vlastní hlavu. Tchyně zjevně neměla koule na to, aby se převlékla za policistku sama, tak na to poslala nějakého naivku.
Ten mladík teď sedí u nás na stanici a bude čelit obvinění. Snad ho to naučí neposlouchat, co mu staré, hloupé báby nakukají. Netuším, čeho tím chtěla dosáhnout, ale opravdu se tentokrát překonala. Jsem policistou skoro devět let, a ona si vážně myslela, že nepoznám pravého policistu od falešného.
Mysleli jste si, že jste už slyšeli všechno? A pak vám tchyně pošle domů falešného policajta. Máte i vy příběh, který je tak absurdní, až je k neuvěření? Pošlete mi ho na pribehy.kral@seznam.cz.
