Článek
Moje selhání nebylo vtipné. Bylo to jen velmi, velmi hloupé rozhodnutí. Pustit si v letadle film Hledá se Nemo, zatímco jsem v náručí držel svého tříměsíčního, předčasně narozeného syna.
Před třemi měsíci moje žena Eva málem zemřela. Měla preeklampsii. Přišlo to z ničeho nic. Jeli jsme do nemocnice s tím, že má jen silnou bolest hlavy. O pár hodin později se náš syn narodil a já čelil realitě, že bych z té nemocnice mohl odejít sám.
Nikdy jsem neměl čas se s tím traumatem pořádně vyrovnat. Místo toho jsem sklonil hlavu a soustředil se na věci, které jsme mohli ovládat.
Náš malý Adámek strávil několik týdnů na JIPce pro novorozence. Každý den jsme museli být silní rodiče pro našeho syna, který bojoval o život. A samozřejmě, jakmile ho propustili, najednou jsme měli doma miminko, ze kterého je třeba vychovat dospělého člověka.
Nedostatek spánku je skutečný. K tomu se přidala poporodní deprese a Evin smutek z toho, že nezažila donošené těhotenství. Mezitím já, umělec na volné noze, jsem po několika velmi suchých měsících najednou zavalem prací. V podstatě jsem neměl absolutně žádný čas se zastavit a přemýšlet o všem, co se stalo.
Tohle byl náš první dálkový let. Adámek byl úžasný. Spal skoro celou cestu, i přesto, že náš let měl sedmihodinové zpoždění a strávili jsme celý den na letišti. Většinu letu ho držela Eva, zatímco já jsem doháněl nějakou práci.
Když ji ale začala bolet záda, vzal jsem si ho a hledal jsem něco na koukání. Nechtěl jsem nic stresujícího. A napadlo mě: „Hledá se Nemo. Tam je ta krásná hudba a ta modrá a oranžová barva budou uklidňující.“
Naprosto, ale naprosto jsem zapomněl na začátek toho filmu. Na tu brutální úvodní scénu, kde matka a všechny jikry kromě jedné zemřou.
Ale nedokázal jsem to vypnout. I když soply tekly víc než slzy. Seděl jsem tam, držel v náručí svého syna a nekontrolovatelně jsem vzlykal uprostřed plného letadla.
Svým způsobem to bylo jako ledová koupel – zpočátku mě to bodalo jako tisíc nožů, ale jakmile jsem se uvolnil a nechal to přes sebe přelít, cítil jsem, jak se ta část mě, která byla zmrazená strachem, začala uzdravovat.
Oba s Evou teď začínáme chodit na terapii. Máme tu člověka, kterého musíme vychovat, a nemůžeme být dobří rodiče, aniž bychom byli sami co nejzdravější. Tohle je jen začátek. Ale nemůžu si pomoct, možná mi Hledá se Nemo pomohl zjistit, kolik toho v sobě vlastně držím. Což je, shodou okolností, tak trochu smysl celého filmu: nechat věci jít.
Prošli jste si také traumatickým zážitkem, který jste v sobě dlouho potlačovali? Co bylo tím momentem, který vám pomohl se s ním konečně vyrovnat? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení první krok k uzdravení.
