Článek
Někdy je ta nejtěžší věc na světě říct příteli pravdu. Zvlášť když víte, že ta pravda bude bolet. Můžete chodit kolem horké kaše, můžete mlžit a používat opatrná slova, ale někdy je potřeba prostě strhnout náplast. A já jsem ji včera večer strhl. A teď, když je pátek odpoledne, sedím sám v obývacím pokoji a ten zvuk trhané kůže a tichého pláče mi stále zní v uších. Cítím se provinile, ale zároveň vím, že jsem možná neměl na výběr.
Moje žena Hanka má kamarádku Olgu (39). Známe se asi čtyři roky a za tu dobu mi přirostla k srdci. Je to skvělá, vtipná a laskavá žena, která by si zasloužila všechno štěstí světa. Místo toho se ale zdá, že ji pronásleduje stín tragédie, která ji potkala před patnácti lety. Stín, který si nechala navždy vytetovat na svou kůži.
Těsně pod klíční kostí má vytetovaný nápis: „Navždy Pavlova“. Ten nápis je památkou na jejího prvního snoubence Pavla. Byli spolu, když jim bylo něco málo přes dvacet, plánovali svatbu a celý život. Pak ale přišla rakovina a během několika krátkých a krutých měsíců jí Pavla vzala. To tetování si nechala udělat krátce po jeho smrti. Je to symbol její věčné lásky a památky. Ale bohužel je to také hradba, která ji odděluje od budoucnosti.
Za ty čtyři roky, co ji znám, jsem byl svědkem několika jejích pokusů o vztah. Vždycky to začalo slibně. Seznámila se se sympatickým, hodným mužem, začali spolu chodit a všechno vypadalo idylicky. Ale pokaždé, když se vztah začal stávat vážným, přišel konec. A pokaždé, i když to bylo řečeno různými slovy, byl ten důvod stejný – její tetování. Muži prostě nedokázali žít s neustálou, viditelnou připomínkou toho, že její srdce už navždy patří někomu jinému.
Včera večer měla u nás Hanka s Olgou dámskou jízdu. Já jsem seděl dole v obýváku, ponořený do světa počítačové hry, a užíval si chvilku klidu. Kolem desáté večer za mnou obě přišly, ovíněné a rozesmáté. Olga se na mě podívala a řekla, že potřebuje upřímný „mužský názor“. Proč jí to s chlapama nikdy nevyjde?
Okamžitě jsem zpozorněl. Odložil jsem herní ovladač a několikrát je varoval. „Dámy, pokud opravdu chcete slyšet můj upřímný názor, tak vám ho řeknu. Ale varuju vás, nemusí se vám líbit a může to bolet.“ Ony se ale jen smály a trvaly na svém. A tak jsem se zhluboka nadechl.
„Olgo, Hanko, pamatujete si film Titanic?“ zeptal jsem se. Obě nadšeně přikývly. „A pamatujete si, o čem ten film byl?“ zeptal jsem se dál. „No přece o lásce mezi Jackem a Rose,“ odpověděly sborově. „Přesně,“ řekl jsem. „A víte, pro koho to nebyl příběh o lásce? Pro manžela Rose.“
Nechápavě na mě koukaly, tak jsem pokračoval. „Ten chlap si Rose vzal, miloval ji, měl s ní děti a vnoučata. Prožili spolu šedesát let života, překonávali překážky, smáli se i plakali. Zestárli spolu. Byl to celý, dlouhý a naplněný život.“ Udělal jsem dramatickou pauzu.
„Ale když Rose, stará a na smrtelné posteli, umírala a zavírala oči, na koho myslela? Na něj? Na těch šedesát let společných vzpomínek? Ne. Myslela na Jacka. Protože on byl její první, osudová láska. Všechno, co pro ni její manžel udělal, v tu chvíli znamenalo méně, protože její srdce patřilo někomu jinému.“
Podíval jsem se přímo na Olgu, která už se neusmívala. „Olgo, to tetování je písemné potvrzení přesně tohohle příběhu. Je to vzkaz každému muži, se kterým se seznámíš, že on nikdy nebude tvůj Jack. Že on je jen kandidát na roli manžela Rose. A když se váš vztah stane vážným, žádáš po něm, aby se dobrovolně přihlásil do konkurzu na roli muže, který bude vždycky až ten druhý.“
Nastalo ticho, které brzy přerušila hlasitá hádka. Olga plakala, Hanka mě obviňovala, že jsem krutý. Snažil jsem se jim vysvětlit, že souhlasím, že je to nespravedlivé, že ti muži hloupě soutěží s duchem, že odstranění tetování nezmění její city. Ale že realita je prostě taková.
Zkusil jsem jiný přístup. „Podívej se, každý chce najít tu svou spřízněnou duši, toho svého člověka navždy. Tím tetováním každému říkáš, že ty už jsi toho svého našla a on to není. Takže dokud je to jen nezávazné rande, tak to jde. Ale nikdo se nechce upsat k tomu, aby byl jen dočasnou náhradou, a proto utečou, když to začne být vážné.“ Olga se nakonec v slzách zhroutila na gauč a usnula.
Dnes ráno jsem ji našel v kuchyni. Tiše plakala do hrnku s kávou. Řekla mi, že jsem měl pravdu a že si to tetování nechá odstranit. Ten pohled na její tiché zoufalství byl horší než včerejší hádka. Cítil jsem se jako absolutní netvor. Řekl jsem jí, ať nedělá ukvapená rozhodnutí, ať si o tom promluví s někým nestranným, třeba s psychologem.
Celý den na to myslím. Udělal jsem dobře, že jsem jí řekl krutou pravdu, která ji možná konečně osvobodí a umožní jí jít dál? Nebo jsem jen surově rozryl starou, nezhojenou ránu a přidal další bolest k té, které už si prožila dost? Chtěl jsem jí pomoct, ale cítím se strašně. A ta nejhorší část je, že i přes všechnu tu bolest, kterou jsem způsobil, si stále myslím, že jsem měl pravdu.
