Článek
Jmenuji se Marek a jsem duch. Tedy, ne doslova. Každé ráno vstanu, dám si sprchu, obléknu si košili, která neurazí, a dojedu do proskleného pekla na pražské Brumlovce. Projdu turniketem, pozdravím recepční, udělám si kávu a sednu si ke svému stolu. A tam, po dobu osmi hodin, nedělám vůbec, ale vůbec nic. A to už několik let.
Všechno to začalo asi před třemi lety. Syndrom vyhoření, krize středního věku, nebo prostě jen obyčejná otrávenost z korporátního světa plného prázdných slov a nesmyslných tabulek. Měl jsem toho plné zuby. Napsal jsem si do poznámek koncept výpovědi a chystal se ji další den podat.
Jenže pak mi v hlavě zažehla jiskřička. Myšlenka tak absurdní a lákavá, že jsem ji nemohl ignorovat. Co kdybych prostě… přestal? Co kdybych jen dál chodil do práce, ale přestal pracovat? Jak dlouho potrvá, než si toho ten obří, líný organismus jménem nadnárodní korporace všimne?
A tak začal můj velký sociální experiment.
Mám to o to snazší, že jsem na pozici, která je jako stvořená pro neviditelnost. Jsem „manažer pro optimalizaci procesů“. Nikdo, včetně mě, vlastně pořádně neví, co to znamená. Můj hlavní pracovní nástroj je vážný a soustředěný výraz.
Můj typický den vypadá následovně: Zapnu počítač. Otevřu si Novinky.cz, abych měl přehled. Pak přejdu na sport.cz a zkontroluju výsledky. Hodinku strávím na diskuzních fórech o zahradničení, protože zrovna řeším, jak se zbavit mšic na rajčatech.
Kolem oběda si projedu nabídky na Slevomatu a naplánuju víkendový pobyt pro mě a manželku. Odpoledne se většinou věnuji sledování videí o vaření na YouTube. Naučil jsem se takhle dělat dokonalý guláš.
Samozřejmě, že občas přijde nějaký e-mail s úkolem. A tady přichází ke slovu kouzlo středního managementu.
Pokud přijde úkol shora, od mého šéfa, okamžitě ho označím za „strategickou prioritu“, rozsekám ho na pět menších, nesrozumitelných částí a „deleguji operativu“ na své podřízené.
Pokud se objeví problém zdola, od mého týmu, vyslechnu si ho s hlubokým zamyšlením, prohlásím ho za „komplexní výzvu vyžadující mezioborový přístup“ a okamžitě ho „eskaluji“ na svého šéfa.
Můj pracovní kalendář je díky této technice čistý jako lilie.
Nejlepší jsou porady. To je moje jeviště. Naučil jsem se mistrovsky ovládat umění říkat absolutně nic pomocí velkého množství slov. Celou poradu mlčím, přikyvuji a dělám si poznámky (ve skutečnosti si píšu nákupní seznam). Těsně před koncem se přihlásím o slovo a pronesu něco jako: „Děkuji, kolegové. Myslím, že je klíčové synergizovat naše workflow a zaměřit se na proaktivní přístup k těmto výzvám.“ Všichni uznale pokývají hlavou a já mám na další měsíc klid.
Jednou se mi málem zastavilo srdce, když se můj šéf nečekaně objevil za mými zády. Zrovna jsem detailně studoval recenzi na novou sekačku na trávu. V panice jsem přepnul na záložku s nějakým barevným grafem, který jsem měl připravený pro podobné případy. „Jen si tu analyzuju kvartální data, šéfe,“ zamumlal jsem. „Výborně, Marku, jen tak dál! Jste náš největší dříč!“ poplácal mě po rameni a odešel.
Už mě to ani nebaví. Už necítím ani vzrušení, ani vinu. Jen jakýsi zenový klid. Jsem placený za to, že hraju divadlo. Dostávám roční bonusy za „plnění cílů“, kterých se ani nedotknu.
Jsem živoucím důkazem, že když je systém dostatečně velký a lhostejný, jednotlivec v něm může přestat existovat, a přesto být dál jeho součástí. Jsem Schrödingerův zaměstnanec: dokud se nikdo nepodívá do mé složky s úkoly, jsem zároveň produktivní i naprosto k ničemu. A já doufám, že se nikdo nikdy nepodívá.
