Článek
Říká se, že krev není voda a že rodinné pouto je to nejsilnější na světě. Já jsem si ale na vlastní kůži ověřila, že někdy stačí jediný člověk, aby i to nejsilnější pouto zrezivělo a zpřetrhalo se na kusy. A ta bolest, která po něm zůstane, je hluboká a pálivá. Můj bratr Jakub (34) byl kdysi mým nejlepším přítelem. Dnes je pro mě téměř cizím člověkem. A já jsem se rozhodla, že už nebudu předstírat, že to tak není.
Všechno se změnilo před třemi lety, když Jakub potkal Adélu (33). Byla to láska jako z románu, byl jí naprosto okouzlený. Brzy se vzali a my jsme byli zpočátku za něj šťastní. Adéla měla z předchozího manželství dvě malé děti a my jsme se těšili, že se naše rodina rozroste. Jenže Adéla měla jiné plány.
Hned na začátku si stanovila velmi přísné hranice. Tvrdila, že její předchozí manželství ztroskotalo na tom, že byl její exmanžel „mamánek“ a jeho matka se jim neustále pletla do života. Prohlásila, že něco takového už nikdy nedopustí. A Jakub, zaslepený láskou, jí ve všem vyhověl. Výsledkem bylo, že se postupně naprosto izoloval od nás všech – ode mě, od našeho druhého bratra i od našich rodičů.
Bylo to absurdní, protože naše máma nikdy nebyla ten typ dominantní tchyně. S manželkou našeho druhého bratra má naprosto úžasný a přátelský vztah. Adélina „ochrana“ tak byla spíše útokem a urážkou. Snažili jsme se s Jakubem jednou promluvit, vyjádřili jsme své obavy, že se z jeho ženy klube panovačná a majetnická osoba. Ale on nás neposlouchal. A tak jsme ho nechali být.
Náš vztah se proměnil v chladnou, sterilní a falešnou přetvářku. Vídali jsme se jen na povinných akcích, jako jsou Vánoce nebo narozeniny. Každé setkání bylo utrpením. Konverzace se omezila na prázdné, povrchní fráze. „Jak se máš?“, „Co v práci?“, „Počasí nám přeje, viď?“. Nic víc. Nikdy s námi nesdíleli žádnou radost ani starost.
Nedávno jsme měli rodinnou večeři a Jakub se jen tak mezi řečí zmínil o svém povýšení v práci. Dozvěděli jsme se to úplnou náhodou. Nikdy se ani slovem nezmínil. Zkusila jsem odlehčit atmosféru a řekla jsem mu: „Páni, brácho, dobrá práce s udržením tajemství.“ Adéla se na mě ale ledově podívala a pronesla: „Není to žádné tajemství. Jsme jen soukromá rodina a necítíme potřebu sdílet naše finanční informace.“ Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Nikdo se neptal na peníze.
Minulý měsíc ale postihla Adélu strašlivá tragédie. Zemřela její sestra. Bylo mi jí upřímně líto a vyjádřila jsem jí svou nejhlubší soustrast. Její reakce mě ale šokovala. Zničehonic se na mě obrátila s tím, že teď, když její děti přišly o jednu tetu, je na čase, abychom se já a moje druhá švagrová „více zapojily“ a začaly se chovat jako skutečné tety jejím dětem.
Podívala jsem se na ni a v klidu jsem odpověděla: „Je mi velmi líto tvé ztráty, Adélo, opravdu. Ale já jsem teta jen dětem mého druhého bratra. Tvé děti sotva znám.“ Adéla se ohradila, že jsme přece rodina. To už jsem nevydržela.
„Rodina? Adélo, vy jste mi tři roky dávali jasně najevo, že do vaší rodiny nepatřím. Jsi žena mého bratra, to jsou jeho nevlastní děti, a to je všechno. Upřímně, po tom všem už ani Jakuba skoro nepovažuji za rodinu. Jsme jen příbuzní pokrevně, ale nic jiného nás nespojuje. Nebudu na povel přebírat roli, o kterou nestojím, pro lidi, které neznám.“
Má slova zřejmě zasáhla Jakuba, který stál vedle ní. Zeptal se mě, jestli to myslím vážně. Řekla jsem mu, že ano. Zesmutněl a zeptal se, co může udělat, aby to napravil. Jen jsem se hořce usmála.
„A jak se dají napravit tři roky, kdy jsi na svou vlastní matku a sourozence kašlal kvůli ženě, kterou jsi znal pár měsíců? Jak chceš slepit něco, co jsi sám rozbil na tisíc kousků?“ Jeho pokusy o nápravu mi přišly směšné a sobecké.
Řekla jsem mu, ať si dál hraje na svou šťastnou rodinku se svou ženou a jejími dětmi. Že k tomu mě nepotřebuje. A že nejsem klaun, který má na povel začít bavit jeho nevlastní děti, jen proto, že jeho žena se zrovna cítí osamělá a potřebuje zaplnit díru ve svém životě.
Je pátek odpoledne a můj telefon je plný prosebných zpráv od Jakuba. Já se ale dívám na naši starou společnou fotku z dětství a cítím jen prázdnotu. Udělala jsem správně, že jsem zabouchla dveře, které on držel sotva pootevřené? Možná ano. Bolest ze zrady je příliš velká. A já vím, že rodina není jen o krvi. Je o přítomnosti, o péči, o zájmu. A v tom všem on selhal. A já už nemám sílu předstírat, že se nic nestalo.
