Článek
Můj manžel James se kvůli mně přestěhoval z Londýna. Vzali jsme se a já jsem si myslela, že začíná ta nejkrásnější etapa mého života. Přechod ze vztahu na dálku do společného domu na předměstí Prahy byl sice náročný, ale věřila jsem, že to spolu zvládneme.
Posledních pár měsíců jsem ale cítila, že se něco děje. Mezi námi zavládlo ticho. Žádný sex, žádné doteky, sotva pár slov u večeře. Jediný, kdo byl aktivní, byl on na WhatsAppu. Viděla jsem, že je online do časných ranních hodin, když jsem já už dávno spala.
Užírala jsem se tím. A pak, díky náhodě, jsem zjistila jméno té ženy, se kterou si psal. Moje kamarádka zahlédla její zprávu, když držela jeho mobil.
Sebrala jsem odvahu a konfrontovala ho. Zapíral. Lhal mi do očí s naprostým klidem. Říkal, že si vymýšlím, že jsem paranoidní. Skoro jsem mu uvěřila.
Až do včerejší noci.
Nemohla jsem spát, jen tak jsem bezmyšlenkovitě projížděla mobilem. Otevřela jsem si Revolut. A tam to bylo. V přehledu transakcí svítilo jeho jméno. Poslal platbu ženě, jejíž jméno jsem už bohužel znala. A do poznámky pro příjemce napsal: „Slečna v nesnázích.“
V tu chvíli se mi udělalo zle. Z té intimity. Z té přezdívky. Z té lži.
Konfrontovala jsem ho znovu, tentokrát s neprůstřelným důkazem. A on se konečně sesypal.
Přiznal, že má pochybnosti. O nás, o tomhle životě. Že přestěhovat se z pulzujícího Londýna na klidné předměstí pro něj bylo těžké. Moje empatie v tu chvíli skončila.
Pak přiznal, že si na příští měsíc zarezervoval letenku do Berlína. Prý aby navštívil „kámoše“. Rychle jsem si to jméno našla na Facebooku. Samozřejmě. Žije v Berlíně. Teprve potom přiznal, že letí za ní.
Ta lehkost, s jakou lhal, mě naprosto paralyzovala.
A teď jsme tady. On tvrdí, že to chce zkusit napravit. Já už ne. Moje důvěra je pryč. Nehodlám tady sedět a čekat, až se v červenci vrátí ze svého výletu a oznámí mi, že je konec.
Jeho „chci to zkusit napravit“ zní falešně. Je to jen způsob, jak si udržet kontrolu a nechat si otevřená zadní vrátka.
Dnes jsme spolu mluvili znovu. Přiznal, že se s ní seznámil v jedné londýnské hospodě před pár lety. Tedy v době, kdy už jsme byli spolu. Jeho omluva? „Copak se nesmím bavit s lidmi?“
Už nepláču. Můj smutek se proměnil ve studený, čistý vztek. Zavolala jsem mámě. Pracuje ve velké advokátní kanceláři. Už mi posílá jména nejlepších právníků na imigrační právo.
Chce James kontrolu? Dobře. Teď ji budu mít já. Možná si zarezervoval letenku do Berlína. Ale já mu zařídím jednosměrnou letenku zpátky do Londýna.
Ocitli jste se taky někdy v situaci, kdy vám partnerova lež zničila veškerou důvěru? Jak jste našli sílu převzít kontrolu a odejít? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může dát sílu ostatním.
