Článek
Je to už spousta let, psal se konec osmdesátých let. Byl jsem student na vysoké a na léto jsem si našel brigádu na plný úvazek v jedné velké drogerii. Byl jsem tam jediný mladý kluk. Zbytek osazenstva tvořila parta starších paní, které se navzájem znaly a pracovaly tam už věčnost. Já jsem byl ten „bažant“ a dávaly mi to pěkně sežrat. Ale nejhorší byla vedoucí prodejny.
Pracoval jsem na hlavní kase. Moje pauza na oběd měla začínat přesně v poledne. Problém byl v tom, že mě musela přijít vystřídat jedna z těch starších kolegyň. A ta z nějakého důvodu chodila vždycky pozdě. Nikdy nepřišla včas. Někdy měla zpoždění patnáct minut, někdy půl hodiny, a jednou dokonce přišla až po hodině. Já jsem to moc neřešil, nechtěl jsem dělat problémy. Prostě jsem čekal a obsluhoval dál.
První pátek se to ale všechno změnilo. Konečně jsem se dostal na oběd, bylo asi čtvrt na dvě. Sotva jsem si v kumbále pro zaměstnance sedl ke svému chlebu, vletěla dovnitř vedoucí. Byla rudá vzteky. Začala na mě křičet, že si na mě stěžovalo několik kolegyň. Že prý jim svým pozdním odchodem na oběd narušuji jejich vlastní pauzy a že je ve mně hluboce zklamaná.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že to není moje chyba. Že moje střídání prostě nechodí včas a já nemůžu opustit kasu bez dozoru. Ale ona mě vůbec neposlouchala. Zvedla ruku, dala mi ji přímo před obličej, aby mě umlčela, a s ledovým klidem pronesla větu, která všechno změnila.
„Žádné výmluvy! Od příštího týdne chci, abyste byl zpátky na hlavní kase přesně v půl jedné odpoledne. Přesně! Rozumíte?!“ Její slova byla jako rozkaz. Než jsem stačil cokoliv odpovědět, otočila se a uraženě odešla. Zůstal jsem tam sedět nad svým jídlem, naštvaný a ponížený.
Ale pak, jak jsem o tom přemýšlel, mi to došlo. V hlavě se mi zrodil plán. Nebudu se hádat. Nebudu nic vysvětlovat. Udělám přesně to, co mi přikázala. Do posledního puntíku. A uvidíme, kdo se bude smát naposled.
Následující pondělí jsem byl připraven. V 11:45 jsem, jako obvykle, nechal vyvolat mou kolegyni rozhlasem, že se blíží její čas na střídání. Samozřejmě nepřišla. V 11:55 jsem zavolal druhou pokladní, aby si otevřela svou záložní kasu. Byla překvapená, protože v obchodě byl zrovna jen jeden zákazník. Řekl jsem jí, že musím jít na oběd.
Přesně ve 12:00:00 jsem se otočil k tomu jednomu zákazníkovi a hlasitě jsem řekl: „Omlouvám se, hlavní kasa se zavírá.“ Zamkl jsem šuplík s penězi, odnesl ho do kanceláře, píchnul si pauzu a s naprostým klidem jsem odešel do kumbálu na oběd.
Asi po deseti minutách se dveře rozletěly a dovnitř vtrhla vedoucí. Byla v naprosté panice. „Proč je zavřená hlavní kasa?!“ křičela. „Je tam obrovská fronta a lidé si stěžují! Proč nepracujete?!“
Klidně jsem si ukousl chleba a podíval jsem se na ni. „Ale já jenom plním vaše příkazy, paní vedoucí,“ řekl jsem. „V pátek jste mi nařídila, že musím být zpátky na kase přesně v půl jedné. Bez výmluv.“
„Vždyť ano! To jsem přesně řekla!“ ječela. Podíval jsem se na ni s nevinným výrazem. „A moje pauza na oběd trvá půl hodiny, že ano?“
V tu chvíli jí to došlo. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. V její tváři jsem viděl, jak jí v hlavě šrotují kolečka. Pochopila tu jednoduchou matematiku. Pokud musím být zpátky v 12:30 a mám 30 minut pauzu, musím odejít přesně ve 12:00. Bez ohledu na to, jestli mě někdo vystřídal nebo ne. Byla chycena ve své vlastní, hloupé pasti.
Chvíli jen stála a lapala po dechu. Pak se její tón změnil. „Mohl byste si prosím píchnout konec pauzy a jít se postarat o tu frontu?“ poprosila mě, skoro šeptem. „Já vám seženu střídání.“
Od toho dne se stal zázrak. Moje kolegyně, která mě měla střídat, stála u mé kasy každý den pět minut před dvanáctou. Vedoucí už mi nikdy nic nevyčetla. Byla to ta nejlepší lekce, jakou jsem jí mohl dát. A naučil jsem se, že někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s hloupostí, prostě ji nechat, aby se porazila sama.
