Článek
Moje snoubenka Alena a já jsme spolu čtyři roky, z toho dva spolu bydlíme. Nedávno jsme se zasnoubili. Náš vztah je z větší části skvělý, jedna z mála věcí, na které se neshodneme, jsou zvířata. Já zvířata miluji, Alena je k většině z nich lhostejná.
Abych vám přiblížil situaci – vždycky jsem miloval zvířata. Během mého dětství moje máma nenáviděla zvířata, hlavně psy. Nikdy nám nedovolila žádné domácí mazlíčky a říkávala nám, že až budeme dospělí, můžeme si pořídit, co chceme.
Psa jsem si přál, co si pamatuju, ale až donedávna to prostě nebylo možné. Když jsem se odstěhoval na vysokou, bydlel jsem čtyři roky na koleji. Pak jsme s Alenou bydleli v bytech v Praze, které nikdy nedovolovaly domácí mazlíčky.
Když jsme se s Alenou seznámili, řekl jsem jí, že si jednoho dne chci pořídit psa. Řekla mi, že nemá ráda moc psů, ale že by byla otevřená tomu „správnému“. To bylo na samém začátku našeho vztahu – dal jsem jí jasně najevo, že jednoho dne budu mít psa. Bylo to pro mě nekompromisní.
Během našeho vztahu jsem občas zmínil, že chci psa. Alena mi vždy připomněla, že náš byt to nedovoluje (což byla pravda). Shodli jsme se, že jakmile se přestěhujeme na místo, kde jsou domácí mazlíčci povoleni, začneme se po nějakém psovi poohlížet.
Asi před dvěma měsíci jsme se s Alenou přestěhovali do domku kousek za Prahou. Dům je pro nás dva ideální velikosti, pronajímatel je přátelský k domácím mazlíčkům a dům má obrovskou, oplocenou zahradu. Kousek od domu je i psí park.
Kromě toho, že je dům pro psa ideální, jsem i ve finanční situaci, kdy si psa mohu dovolit. Vydělávám velmi dobré peníze a nemusím kvůli práci cestovat. Jsem psychicky připraven na případné poplatky za domácí mazlíčky a další výdaje.
Jelikož jsme se v domě konečně zabydleli, rozhodl jsem se Aleně znovu zmínit, že bychom se mohli jet podívat do útulku na psy k adopci.
Jenže tentokrát Alena neměla žádnou výmluvu, proč bychom si ho nemohli pořídit.
Po několika slabých pokusech (např. „někdy jezdíme pryč“) se Alena zhroutila a řekla mi, že psa nechce. Vlastně ho nikdy nechtěla. Doufala, že na své sny o psovi zapomenu. Že z toho „vyrostu“.
Nevím, co mám dělat. Snažím se s Alenou rozumně mluvit, ale řekla, že její odpověď bude vždy „ne“. Prostě je nemá ráda a nechce je. V podstatě mi dala ultimátum – buď ona, nebo můj potenciální pes.
Cítím se hrozně, protože jsem jí vždycky jasně říkal, že jednoho dne budu chtít psa. Mám pocit, že sázela na něco nereálného a teď mě staví do mizerné pozice. Nechala mě roky snít sen, o kterém věděla, že mi ho nikdy nedovolí uskutečnit.
Existuje v tomto nějaký kompromis? Nebo je tohle konec?
Narazili jste někdy ve vztahu na nepřekonatelný problém, na kterém se nedokážete shodnout? Co je pro vás „deal-breaker“, přes který nejede vlak? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz.
