Článek
Sedím v nemocničním pokoji, který se za poslední tři měsíce stal mým druhým domovem. Dnes je pondělí, venku svítí srpnové slunce, ale tady uvnitř je jen ticho, přerušované monotónním pípáním přístrojů. Přístrojů, které udržují naživu tělo mého manžela Adama.
Jsme spolu skoro čtyři roky, z toho dva a půl roku jako manželé. Vždycky jsme byli nerozluční. Plánovali jsme si společný život, společné stáří. Před rokem se nám díky náhradní matce narodil syn, Adámek. Byli jsme kompletní, šťastná rodina.
Před třemi měsíci se stala nehoda. Strašlivá nehoda, která Adamovi vzala téměř všechno. Přežil, ale s tak těžkým poškozením mozku, že mi lékaři rovnou řekli, že pokud se vůbec probudí, už to nikdy nebude on.
Možná to bylo sobecké, ale já jsem se rozhodl bojovat. Chtěl jsem zkusit všechno, co moderní medicína nabízí. Nebyl jsem – a stále nejsem – připravený se s ním rozloučit. Upnul jsem se k naději, i kdyby byla sebemenší.
Minulý týden ale přišly výsledky posledního vyšetření. Ukázaly to, čeho jsem se bál nejvíc. V jeho mozku už není žádná aktivita. Absolutně žádná. To, co tu leží přede mnou, je jen schránka. Tělo bez duše, jehož srdce bije jen díky strojům.
Rozumím tomu. Vím, že není cesty zpět. Vím, že je konec. Ale mé srdce to odmítá přijmout.
Jak to mám udělat? Jak ho mám nechat jít? Mám pocit, že jsme spolu měli ještě tolik věcí stihnout. Chtěl jsem vidět, jak povede Adámka poprvé do školy. Chtěl jsem se s ním hádat o hloupostech, až nám bude šedesát. Chtěl jsem mu toho ještě tolik říct.
Jak mám najít smíření, abych si dokázal přiznat, že je v pořádku nechat ho odejít? Vím, že by to znamenalo konec jeho bolesti, i kdyby byla jen fyzická. Vím, že je to pro něj to jediné možné vysvobození.
Lékaři mi řekli, že v příštích dnech provedou poslední test, který má potvrdit, že jeho dýchací reflexy vyhasly. Pokud se to potvrdí, odpojí ho od přístrojů.
Rozhodl jsem se, že ty poslední dny strávím jen s ním. Budu na něj mluvit, i když mě neslyší. Budu mu psát dopisy, které si nikdy nepřečte. Budu dávat dohromady všechny fotky a videa, které najdu, abych je jednou mohl ukázat našemu synovi. Aby Adámek věděl, jak úžasného tátu měl.
Jeho orgány, které budou moci být darovány, pomohou někomu jinému. Z téhle tragédie vzejde alespoň kousek dobra pro někoho jiného. To je jediná útěcha, které se teď dokážu chytit.
Ale ta otázka zůstává. Jak se připravit na nevyhnutelné? Jak přijmout smrt člověka, který byl celým vaším světem?
Tento příběh je osobní zpovědí a zároveň tichou prosbou o sdílenou zkušenost. Pokud jste si prošli podobně bolestnou ztrátou a chtěli byste se podělit o to, co vám pomohlo, napište na pribehy.kral@seznam.cz. V těžkých chvílích může být útěchou i vědomí, že v tom člověk není sám. Pro odbornou pomoc se můžete obrátit na psychology či krizová centra, jako je například linka a poradna Cesty domů.
