Článek
Byl pátek večer, konec dalšího úmorného týdne. Nechtělo se mi vařit, a tak jsem se rozhodl, že si udělám radost a podpořím místní podnik. V naší čtvrti na sídlišti Lhotka fungovala už léta rodinná „Pizzerie u Starýho“. Nebyla to žádná hitparáda, ale říkal jsem si, že na obyčejnou šunkovou to bude stačit.
Už po telefonu mi byl hlas na druhé straně nepříjemný, ale neřešil jsem to. O hodinu později, tedy o půl hodiny později, než slibovali, někdo zazvonil. Ve dveřích stál mladý kluk, evidentně syn majitele, a tvářil se, jako bych ho obtěžoval tím, že vůbec existuju.
Vzal jsem si od něj vlažnou krabici a podal mu pětistovku. Vrátil mi pomačkané bankovky, které mi hodil na rohožku, a beze slova se otočil k odchodu. Už to mě naštvalo, ale říkal jsem si, že měl třeba jen špatný den.
Pak jsem otevřel krabici. Pizza byla studená. Ne vlažná, ale vyloženě studená. Sýr byl gumový a okraje tvrdé jako kámen. To byla poslední kapka. Vytočil jsem jejich číslo znovu.
„Dobrý den, před chvílí jste mi přivezli pizzu a je úplně studená. Chtěl bych ji reklamovat,“ řekl jsem slušně. Z telefonu se ozval ten samý otrávený hlas. „Heleďte se, teď na to fakt nemáme čas, je pátek,“ odsekl.
Trval jsem na svém, a tak mi k telefonu přizval otce, majitele podniku. Čekal jsem omluvu, nabídku nové pizzy. Místo toho se mi do ucha ozval hrubý, arogantní hlas. „Mladej se nenaštve jen tak pro nic za nic. Tak si tu pizzu strčte do mikrovlnky, když ji chcete horkou!“ zařval a zavěsil mi.
Stál jsem v předsíni, v ruce studenou pizzu a v uších mi zněla ta nehorázná urážka. Vařila se ve mně krev. Chtěl jsem tam vlítnout a hodit mu tu jeho gumovou placku na hlavu. Pak jsem se ale zhluboka nadechl. Pomsta, říká se, je nejlepší studená. Přesně tak studená, jako byla moje večeře.
Druhý den ráno jsem měl jasný plán. Došel jsem ke staré, posprejované telefonní budce na konci ulice, abych si zajistil anonymitu. Z kapsy jsem vytáhl seznam, který jsem si v noci sepsal.
Vytočil jsem číslo Pizzerie u Starýho a co nejvíce změněným hlasem jsem spustil: „Dobrý den, měl bych velkou objednávku. Chtěl bych čtyři pizzy capricciosa, dvě quattro formaggi, dvě havajské, ke každé extra porci sýra a k tomu deset plechovek koly.“
Chlapík na druhé straně telefonu na chvíli ztichl, zřejmě si v hlavě počítal tu tučnou tržbu. Celková útrata dělala přes šestnáct set korun. Potvrdil jsem objednávku a jako adresu doručení jsem nahlásil číslo bytu hned vedle mého. Bytu, o kterém jsem s jistotou věděl, že je už několik měsíců prázdný.
Doma jsem si udělal pohodlí. Ztlumil jsem televizi, zhasnul světla a čekal. Přesně jako včera, i dnes přijeli s více než hodinovým zpožděním. Zaslechl jsem kroky na chodbě a podíval se kukátkem. Byl to on. Ten samý arogantní mladík, v rukou balancoval s obrovskou horou krabic od pizzy.
Začal klepat na dveře vedlejšího bytu. Nejdřív decentně, pak stále hlasitěji a netrpělivěji. Nikdo samozřejmě neotvíral. Po dobré minutě bušení, které už muselo být slyšet po celém patře, jsem se rozhodl pro finále.
Pomalu jsem pootevřel své dveře. Jeho pohled se střetl s mým. Viděl jsem ten záblesk poznání v jeho očích, když si mě spojil se včerejškem. Stál tam, v rukou hromadu jídla za šestnáct stovek, a díval se na mě.
Neřekl jsem ani slovo. Jen jsem se na něj široce, vítězoslavně usmál, a pak mu pomalu zavřel dveře před nosem.
Z chodby se ozval řev plný těch nejsprostších nadávek, následovaný dunivou ránou, jak zřejmě kopl do dveří prázdného bytu. Ten zvuk byl sladší než jakákoli hudba.
Ten den jsem si ten pocit zadostiučinění opravdu užíval. A abych to oslavil, zvedl jsem telefon a objednal si horkou, čerstvou a včas doručenou pizzu od Domina.
Zažili jste někdy tak otřesný zákaznický servis, že jste se museli pomstít? Podělte se o svůj příběh plný spravedlivého hněvu na pribehy.kral@seznam.cz a třeba se o něj podělíme s ostatními.
