Článek
Před několika lety jsem pracoval v malé firmě, která montovala solární panely. Byli jsme skvělá parta, znali jsme se a naše práce nás bavila. Měli jsme pár krátkých porad týdně, abychom věděli, co se děje, ale jinak jsme byli celý den v terénu a makali. Byli jsme jedni z nejlepších v kraji. Pak ale naši malou firmu koupil obrovský korporát, takový supermarket na soláry. A s nimi přišel chaos, byrokracie a hlavně nekonečné, zbytečné porady.
Z našich dvou rychlých schůzek týdně se najednou stalo deset. Každý den jsme museli mít ranní poradu, pak týdenní poradu oddělení, pak zase poradu celého regionu. Většina z nich trvala hodinu a neřešilo se na nich vůbec nic. Byly to jen prázdné korporátní řeči, kde si manažeři navzájem chválili grafy a plácali se po zádech. Pro nás, co jsme byli zvyklí pracovat rukama, to bylo naprosté utrpení.
Problém byl v tom, že moje práce byla z osmdesáti procent v terénu. Každý den jsem musel sednout do dodávky a objet pět nebo šest zákazníků po celém kraji, často i hodinu cesty daleko. Bylo naprosto nemožné stíhat svou práci a zároveň sedět na deseti poradách týdně. Zpočátku jsem to řešil tak, že jsem si porady pouštěl v autě na hlasitý odposlech a jen jsem poslouchal. Aspoň jsem byl „přítomný“ a mohl jsem u toho pracovat.
Netrvalo to ale dlouho a přišel průšvih. Můj nový šéf z korporátu si mě zavolal a seřval mě. Prý jsem se na poradách málo zapojoval. Řekl mi, že je nepřijatelné, abych u toho pracoval. Nařídil mi, že pokaždé, když bude porada, musím okamžitě zastavit práci, najít si nejbližší parkoviště, v klidu se posadit v autě a plně se poradě věnovat. Jinak prý dostanu napomenutí.
Podíval jsem se na něj a věděl jsem, že nemá smysl se hádat. Ten člověk nikdy nedržel v ruce vrtačku a vůbec nechápal, jak naše práce funguje. A tak jsem se rozhodl, že ho poslechnu. Já i všichni moji kolegové, kteří dostali stejný příkaz. Když chtějí, abychom seděli na poradách, tak budeme sedět na poradách.
A tak začal náš nový pracovní den. Ráno jsem přijel k prvnímu zákazníkovi. Sotva jsem vylezl na střechu a začal montovat panely, zazvonil mi telefon. Denní porada. Tak jsem slezl ze střechy, omluvil se zákazníkovi, sedl si do dodávky a čtyřicet pět minut jsem poslouchal nesmyslné řeči. Pak jsem se vrátil na střechu. Po hodině práce další telefonát. Regionální porada. Znovu jsem slezl, sedl do auta a hodinu zíral do prázdna.
Protože nám firma zároveň hlídala každou minutu přesčasů a nechtěla nic proplácet, znamenalo to jediné. Jakmile odbila čtvrtá hodina, prostě jsme se sebrali a jeli domů. Práce, kterou jsme kvůli poradám nestihli, se prostě přesunula na další den. A další. A další. Zákazníci byli naštvaní, termíny se nestíhaly a naše produktivita klesla o neuvěřitelných šedesát procent.
Asi po měsíci tohoto šílenství do naší kanceláře přijela velká regionální manažerka. Byla naštvaná a ptala se nás, co se to sakra děje, že naše pobočka, která byla vždycky nejlepší, je najednou nejhorší v celé republice. A my jsme jí na rovinu řekli pravdu.
Řekli jsme jí, že máme obrovský region a že většinu pracovní doby trávíme na zbytečných poradách místo na střechách. Že porady nám peníze nevydělají, to jenom naše práce. A že pokud chce, aby naše výsledky byly zase jako dřív, musí ty nesmyslné porady okamžitě zrušit. Protože my jen plníme příkazy, které nám dalo jejich vedení.
Manažerka na nás jen zírala. Zřejmě jí došlo, jakou hloupost jejich systém způsobil. Porady nám sice omezili, ale ta korporátní buzerace a nesmyslná pravidla pokračovaly. A tak to dopadlo, jak muselo. Během dalšího roku jsme my, ten původní a úspěšný tým, dali všichni výpověď. Jeden po druhém.
Firma se snažila nás nahradit, ale nikdy se jim nepodařilo najít lidi, kteří by měli naši kvalitu a rychlost. Po nějaké době tu pobočku, která byla kdysi druhá nejlepší v celé zemi, museli úplně zavřít. Někdy si říkám, že ti manažeři v drahých oblecích by se měli občas jít podívat, jak vypadá skutečná práce. Možná by pak nevymýšleli takové hlouposti.
