Článek
Stalo se to včera večer. S rodinou – manželkou, dětmi a tchánovci – jsme se právě vrátili z projížďky na naší malé pramici s motorem po Orlické přehradě. Bylo už pozdě, tak jsem poslal ženu, aby odvezla zbytek osazenstva na naší staré čtyřkolce nahoru na chatu, aby jim připravila večeři, zatímco já zakryju loď.
Asi v půlce práce jsem si všiml, že uprostřed zátoky někdo plave. Byla to žena, úplně sama, a zdálo se, že má problémy. Plácala se na místě a občas zmizela pod hladinou. Z druhého břehu na ni někdo křičel, ale nerozuměl jsem co.
Zavolal jsem na ni, jestli potřebuje pomoc. „Ano!“ odpověděla.
Okamžitě jsem volal ženě. „Pojď rychle dolů na čtyřkolce, někdo je ve vodě a potřebuje pomoc. Možná tě budu potřebovat, abychom tu osobu dostali ven.“ Hodil jsem na sebe záchrannou vestu, popadl záchranný kruh a skočil do vody.
Doplaval jsem k ní a podal jí kruh. Sotva popadala dech. První věc, kterou mi řekla, byla: „Jsem nahoře bez.“
Zarazil jsem se. „Ehm… dobře, ale jste v pořádku?“ odpověděl jsem a v hlavě mi běželo: 1. Tomuhle mi kámoši v hospodě nikdy neuvěří. 2. Co si proboha pomyslí moje žena, až ke břehu doplavu s nahatou ženskou?
Pak dodala, že utíká před svým přítelem, který je prý „úplně sjetej“. Pomohl jsem jí k našemu molu, kde už na nás čekala moje žena.
„Omlouvám se, ale nemám na sobě vršek,“ řekla mé ženě. Moje žena, stejně jako já, se jen zeptala, jestli je v pořádku. Zopakovala nám příběh o příteli.
Když vylézala z vody, byla skutečně nahoře bez. V ruce ale svírala bílé tričko, které si rychle přetáhla přes hlavu. Hned potom se rozběhla směrem ke břehu.
V tu samou chvíli jsme si všimli motorového člunu, který se řítil k našemu molu a někdo z něj na nás křičel. Nejdřív jsem si myslel, že to musí být ten její přítel a že jsme se ocitli uprostřed nějaké domácí hádky.
Člun se rychle přiblížil a já si všiml, že na palubě jsou dva policisté v uniformách, kteří si stopli nějakého místního rybáře, aby je převezl přes zátoku.
A přesně ve chvíli, kdy skákali na naše molo, jsme viděli, jak ta dívka naskočila na naši čtyřkolku, nastartovala a zmizela na ní po lesní cestě pryč.
Ukázalo se, že se údajně podílela na sérii vloupání do chat a ten „přítel“, před kterým utíkala, byla ve skutečnosti policie. Nevědomky jsem jí pomohl přeplavat zátoku, abych jí tak poskytl únikovou cestu. A ona použila naši čtyřkolku jako únikové vozidlo.
Policisté ji chvíli pronásledovali, ale v noci jim znovu utekla. Dnes jsme celý den hledali čtyřkolku, ale bez úspěchu. K obědu jsem nahlásil krádež pojišťovně.
Asi před hodinou nám ale někdo napsal na místní facebookové skupině „Orlík a okolí“, že naše čtyřkolka stojí opuštěná za jednou chatou v sousední osadě. Takže jsme ji našli a zdá se být v pořádku.
Na podezřelou vydali další zatykač a stále ji hledají.
Stal se vám někdy příběh tak neuvěřitelný, že by vám ho nikdo nevěřil, kdybyste neměli svědky? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Realita je někdy šílenější než jakýkoli film.
